Když jsem před pěti lety seděla v zubařském křesle, z očí se mi valily slzy a zubařka mi přes hlasité, vysoké vrčení vrtačky vysvětlovala, že ta znecitlivující injekce prostě musela zabrat a že tu šílenou bolest jsem si jen ze strachu vsugerovala, říkala jsem si, že to tak hold je a budu se s tím muset smířit.
To samé jsem si jako mantru opakovala, když mi při jiné návštěvě při usilovném vrtání málem vysadila čelist z pantu a pak se přes průhledný štít dotčeně ohrazovala, že to je hloupost a takhle to nefunguje. Co se dá dělat. Zubař je zubař.
Po těchto dvou libových zážitcích jsem pokušení jít na preventivní prohlídku úspěšně odolávala několik let. Teprve nedávno jsem se roztřeseným hlasem objednala k nové zubařce tady v Praze.
A když jsem přišla do ordinace, připadala jsem si jako Alenka v říši divů.
Po mém příchodu zubařka vstala, podala mi ruku a představila se.
Pečlivě mi vysvětlila, co bude v puse vytvářet.
Při dávání umrtvovací injekce se omlouvala za to, že to je nepříjemné.
Pak se pravidelně ptala, jestli mě někde něco nebolí a nepotřebuji si odpočinout.
A já nemohla přestat myslet na to, co všechno jsem už v životě akceptovala jako nevyhnutelné zlo, i když to tak vlastně vůbec nemuselo být.
