Začalo to tím, že mi o víkendu vyskákalo pár pupínků na telě. Žádný velký drama. V pondělí jsem začala připomínat dalmatina a v úterý nefalšovaného indiána. To už mě přimělo ke změně mé filosofie, že tělo si s tím nějak musí poradit samo, a vydala jsem se k doktorovi. Čekala jsem, že si o mně bude myslet, že jsem hypochondr. Naopak se ale rozhodl, že mě chce ještě vidět a musela jsem strávit několik dní v nemocnici.
Ale pobyt v novém prostředí je jak stvořený ke sbírání nových životních poznatků. Takže jsem vlastně byla docela ráda!
Naučila jsem se například, že:
- V žádném městě se nebudete cítit jako doma, dokud tam nestrávíte alespoň pár dní v nemocnici. Takže Praho, už i ty jsi oficiálně mým domovem!
- Zhubnete. Nemocniční jídlo se nedá pozřít ani při nejlepší vůli.
- Poprvé v životě uvidíte východ slunce. Ano, tak brzo vás sestry vzbudí, protože od šesté hodiny ranní už vám krev evidentně nepoteče.
- Seznámíte se se spoustou nových lidí. Nic nesbližuje tak jako společné neštěstí.
- Čím hůře vypadáte, tím hezčí doktor vás bude ošetřovat. Trochu víc natečte v obličeji a třeba se dočkáte i Ryana Goslinga.
- Získáte dobré konverzační téma a univerzální výmluvu. (“Víš, drahý, já jsem to nádobí neumyla, protože jsem se teď vrátila z NEMOCNICE!”)
- Nemusíte vybalovat věci, které jste měli o víkendu na chatě. Prostě si je jen převezete do nemocnice. Tomu říkám efektivní využívání času!
- Konečně budete mít čas zkotrolovat na Facebooku profily všech vašich známých.
- Budete se cítit tak žádaní jako nikdy v životě. Doktoři vás budou přemlouvat, abyste vždycky zůstali ještě o jeden den dýl. Kéž by to tak dělali i přátelé, k nimž chodíte na návštěvu.
Kdy jste naposledy byli v nemocnici vy? A co za skvělé věci jste se dozvěděli?
