Občas mám pocit, že se vesmír spikne a do cesty mi postaví tolik příležitostí, aby mi ve správný čas něco vyšlo ještě líp, než jsem si kdy odvážila představovat.
Když jsem před pár lety po neustálém stěžování a naříkání začala shánět ateliér na focení, hned na první pokus jsem našla místo přesně s takovým světlem, jaké jsem potřebovala. Ve výborné lokalitě a za cenu, které jsem na první přečtění nevěřila.
Podobně jsem si stěžovala a naříkala na bydlení. Věděla jsem, jak má moje vysněná nemovitost vypadat a kde má být. Ale furt jsem se nějak nemohla rozhoupat k tomu, abych pro její získání začala něco dělat. Jako by pořád bylo něco víc neodkladného. A pak jsem zavolala na jeden jediný inzerát realitní kanceláře. Pět jiných zájemců, kteří byli na prohlídce dříve než my, záhadně odmítlo, a já jsem najednou bydlela přesně tam, kde jsem si vysnila.
Poslední dobou jsem si zase stěžovala, že spolu s narozením syna jsem přišla o múzu a že nevím, jestli ještě někdy budu tvořit. A nedávno jsem se spontánně při návštěvě Hornbachu rozhodla, že konečně vyzkouším vyrobit pozadí na focení zátiší.
Povedlo se a mně v hlavě jako by najednou něco explodovalo. Neustále myslím na to, co budu fotit příště. Už nehledám překážky, proč fotitnemůžu, ale naopak hledám kreativní způsoby, jak by to šlo. A až podezřele snadno do sebe zapadají všechny dílky toho, co jsem si vždycky přála dosáhnout.
Jsem moc zvědavá, kam mě tahle cesta zavede.
