Po dlouhé době jsem měla až nečekaně volný víkend. A taky líný. Mám tu sice seznam knížek, které budu číst, filmů, nad kterými si pobrečím, a domácích prací, u nichž si pobrečím možná ještě víc než nad dojemnými snímky. Všemu jsem ale odolala a skoro celou sobotu strávila na Pinterestu. Kdo jste tam už alespoň párkrát v životě zabrousil, jistě mi dáte za pravdu, že je to mnohem zákeřnější stránka na zabíjení času než Facebok a Youtube dohromady. Nemusím ani pořádně vědět, co hledám, ale přesto jsem obklopena tak vizuálně potěšujícími věcmi, že se večer nestačím divit, kam se celý den tak rychle vypařil, když jsem klikla jen na pár obrázků.
Sobota nebyla výjimka. Přes úžasné bezlepkové recepty a tipy na letošní dovolenou jsem se dostala k fotkám Paříže a obdivným prohlášením o tom, jak je to nejromantičtější město na světě, jak jsou Francouzky neodolatelně chic a každý žije v bytě tak nádherném, že v sobě jistě skrývá vlohy být bytovým designérem. Nechápejte mě špatně – sama jsem se u klíčového slova “parisian” kochala přes tři hodiny. V duchu jsem si přitom malovala, jak by můj život v Paříži musel být úžasný a bezchybně romantický. Všude bych jezdila na kole. V košíčku na řidítkách by mi poskakovala luxusní kožená kabelka nacpaná knížkami z antikvariátu. V plátěné tašce bych měla čerstvé ovoce z farmářských trhů a nesměle růžové pivoňky. A svět bych pozorovala přes obrovské, elegantní sluneční brýle.
Během snění mě zarazila jedna fotka s nábřežím Seiny. Nebylo na ní nic až tak zajímavého, ale byla bych odpřísáhla, že je to foceno na Náplavce. A v tu chvíli mi to všechno došlo!
Proč bych za svým vybájeným životním stylem měla cestovat na západ, když to všechno můžu mít i tady? A proč bych měla čekat na dovolenou nebo nějakou speciální příležitost, abych si ke každému jídlu krásně prostřela stůl a našla si čas na čtení ošoupaných knížek?
