Tag: kovbojka

December 11, 2013 Cestování, Jak jsem si užívala 9 Comments

Jak jsem cestovala

Rychle hodit na záda krosnu, do jedné ruky popadnout spacák, do druhé karimatku.
„Máš dost igelitových tašek?“ Kontroluji na půli cesty ze dveří. Nechci spát ve vlhkém, až se cvakneme.
„Nejede ta tramvaj nějak dřív?“ ptá se přítel místo odpovědi.
Rázně zavrtím hlavou. „Včera jsem to kontrolovala. Za tři minuty jede další.“ Tři minuty v sobotu dopoledne? Naivní i po tolika letech…
Čekáme tři minuty. Pomalu si sbírám zavazadla a jdu se akčně připravit zastávce.
Další tři. Začínám být nervózní. Jdu si zkontrolovat jízdní řád a zjišťuji milou novinku, že ode dneška je v platnosti jeho letní, osekaná verze.
A ještě tři. „Ten vlak prostě musíme stihnout! Když tak poběžíme,“ rozdávám pokyny jako před nějakou bojovou akcí, když se na obzoru vynoří žluté vozidlo MHD.
Na nádraží nakonec dorážíme celých osm minut před odjezdem vlaku. Pohodička. Stíhám i koupit přepraženou kávu a vyšmelit s prodavačkou přebytečné cukry za extra smetanu, kterou vzápětí při poklusu na nástupiště ztratím.
Oprýskaná mašina rychlíku se se supěním začne rozjíždět. To, že vyjela o deset minut později, ani nevnímám jako zpoždění. Usrkávám hořký nápoj a koukám z okna, jak se kolem trati vlní pošmourná ranní krajina. Obličeje spolucestujících jsou zachmuřené podobně jako obloha nad námi.
Podezřele dlouho čekáme ve stanici, kde rychlík normálně ani nestaví. Pak jedeme jakousi vesnicí, jejíž název jsem v životě neslyšela. To už jsem zapomněla, jak vypadá trasa, po níž jsem se každý týden harcovala na vysokou a zpět?
Do vagonu vchází průvodčí. Těmi několika vlasy přehozenými přes klubající se plešku nikoho nepřesvědčí, že má kštici jako ve dvaceti. Ale snaha se cení! U dveří něco zamrmlá. Pochytím jen: „…výluka… autobusy…zpoždění…“
I z té útržkové informace je mi jasné, co musím udělat, jestli chci mít alespoň nepatrnou šanci, že na nás bude čekat přípoj:
„Mohl byste zavolat do Budějovic, aby na nás počkal-“ nasazuji svůj nejmilejší hlas a ruku s jízdenkou mám napřaženou do uličky. Průvodčí s přehazovačkou mé štkaní rázně přeruší: „Musíme věřit, že ano!“ a spěšně se ode mně vzdálí. „Věřit!“ zaslechnu, jak opakuje i o dvě sedadla dál.
Věř a přípoj na tebe počká … ne, to nezní jako České Dráhy. Rozhodnu se být neodbytná. Čekám na to, až znovu přijde. Ale zřejmě to tuší, protože do vagonu nezabrousí podezřele dlouho.
Jako lovec číhající na svou kořist mám zbystřené všechny smysly, takže jakmile na opačném konci vagonu zaslechnu zvuk procvakávaných jízdenek, vydám se tím směrem.
„Prosím vás, už víte, jestli na nás ten vlak bude čekat?“ zeptám se sladce.
Žádná odpověď. Průvodčí bez povšimnutí přechází k další sedačce. Neochvějně jdu za ním. „Víte, ten vlak mi nesmí za žádnou cenu ujet.“
Ticho. Drží snad bobříka mlčení?
Tančíme kolem sebe až na druhou stranu vagonu, cestující nás ospale pozorují. Už to pomalu vzdávám a v hlavě začínám spřádat krkolomné plány na alternativní dopravu. Když v tom se začnou rty mlčenlivého zaměstnance ČD pohybovat a zformulují sotva slyšitelné: „Ten přípoj většinoučeká.“
Když ze mě opadne euforie z toho, že jsem z něj vymámila odpověď, uvědomím si, že i tato informace byla v podstatě k ničemu. Ale to už průvodčí prchá do druhého vagonu. A tak se jen zase posadím a doufám…
Motorák jsme naštěstí stihli. Půlku vody sice propršelo, ale ani jednou jsme se necvakli. A stali jsme se přeborníky v rychlém balení stanu. Déšť dokáže být skvělým motivátorem.
Cesta zpět. Jedu o den dřív než ostatní, takže se zase musím spolehnout na veřejnou dopravu. Vsázím raději na autobus.
„Hodíme tě autem alespoň do Týna. Tam ti to pojede líp než téhle vesnice,“ kamarádi jsou na mě hodní. I když mám najitý spoj z „téhle vesnice“, nechávám se odvézt.
Na nádraží zjišťuji, že stihnu i „pražáka“, který jede o hodinu dřív než můj autobus. Přestože mi kručí v břiše, posadím se na zastávku a poslušně čekám. Do půl hodiny jsem v Budějovicích, tak si něco koupím až tam.
Deset minut zpoždění? Vždyť už jsem říkala, že to vlastně ani není zpoždění!
Dvacet? I to už se mi párkrát stalo. Každou chvílí tady bude.
Třicet? Ne, ten hlad ovládnu. Nemůžu riskovat, že by autobus zrovna teď přijel a já byla v sámošce naproti.
Čtyřicet? Třeba, když se hodně napiju, ten hlad přejde.
Padesát? Potřebuju čůrat!!!
Přijíždí MŮJ spoj, po pražákovi ani stopa. Autobus zastavuje před nádražím. Vůbec nezajíždí k zastávce. To je podezřelé! Ale nemůžu si dovolit, aby mi ujel, močový měchýř by mi to už nikdy neodpustil.
Kvapně beru všechna zavazadla a běžím k autobusu.
„Do Budějovic,“ vypadne ze mě ještě přede dveřmi a zmateně začnu lovit peněženku z kabelky. Vůbec nevnímám, že na mě řidič mluví.
„Říkám, že bych vás správně neměl vůbec vzít,“ začnu poslouchat až teprve, když mu cpu padesátikorunu do ruky.
„Co?“ zeptám se nechápavě a snažím se nemyslet na kručení v žaludku.
„Nedostali jsme smlouvu s krajem a smíme tu jen vysazovat lidi z Bechyně.“
Nadechuju se, abych znovu vypustila: „Co?“, ale včas si uvědomím, že to by mě asi do Budějovic nedovezlo a tak raději zkusím: „A nešlo by udělat výjimku? Čekám tu už skoro hodinu.“
„No dobře,“ odpoví s významným povzdechem, „Čtyřicet
korun, ale bude to bez lístku,“ řekne řidič rebelsky a vezme padesátikorunu, kterou mu celou dobu podávám. Nevrátí mi. Ale to nevadí, hlavně že jedu!
A příště radši vsadím na parník.
November 15, 2013 Jak jsem si užívala 4 Comments

Jak jsem potřebovala instalatéra

To se takhle vrátím z akce ve dvě hodiny ráno a jediné, na co se těším, je to, že budu moct spát až do osmi. V půl šesté ráno ale zjistím, že tak růžové to rozhodně nebude. Nejdřív si myslím, že se mi to jenom zdá a snažím se to ignorovat. Tou dobou mám ještě soukromou půnoc. Ale zuřivé bušení na dveře neustává.
Vyženu tedy přítele z postele, aby se šel podívat, co je to za blázna, a dozvídám se, že sousedce úspěšně vytápíme byt. Zavolám instalatéra, zhruba mu popíšu, co se děje (“Tady jsou nějaký trubky a teče přes ně voda.” “Jaký trubky?” “No, šedivý.”), a on slíbí, že do hodinky přijede.
Stihnu se v klidu nasnídat, zacvičit si, umýt nádobí, pověsit prádlo a odpovědět na veškerou korespondenci. V půl desáté mi začne být trochu divné, že tu ještě není. Volám tedy znovu. Z instalatéra vyleze, že  má vlastně na starost nějakou velkou zakázku a že k nám to nestihne. Zní při tom, jako by vyzrazoval státní tajemství, takže poznámku o tom, že to mohl říct rovnou ráno, si nechávám pro sebe.
Volám někomu dalšímu. A ten skutečně do hodiny přijede. Ukážu mu trubky na záchodě, on velice významně pokývne hlavou, aby celé závadě dodal na pořádném významu,  a pustí se do práce.

Očekávám, že to bude podobně zdlouhavé, jako když jsem se ho snažila dostat do bytu. Ale to se pletu. Neuběhne ani deset minut a instalatér už vypisuje fakturu.

“Dva tisíce, mladá paní.”
Nevěřícně na něj vykulím oči. Za deset minut práce?
Instalatér z mé mimiky pochopí, že se mi to nelíbí, a tak hned dodává: “To víte, havarijní výjezd.”
“Po pěti hodinách?”
“No, já tu byl do hodiny,” usadí mě a natáhne ruku pro peníze.
Neochotně zaplatím a doufám, že od instalatérských problémů budu mít zase na několik let klid.
Ale…
O měsíc později
Je sobota. Půl desáté večer. Sedím na gauči zachumlaná do deky, čtu knížku a koketuju s myšlenkou, že usnu. Ozve se zabušení na dveře. Sousedka. Vytápíme jí byt.
Jdu zkontrolovat, jak je to možné. Instalatér trubku sice opravil, ale tím způsobem, že horní a dolní část spoje, kde to netěsnilo, oblepil slaboučkými proužky izolační pásky. Oprava za dva tisíce jak bejk.
A světe div se, dolní proužeček se odlepil!
Přítel volá instalatérovi. Na číslo, které by mělo být dostupné nonstop. Ale jediné, co se z druhé strany ozve, je: “Volaný účastník je nedostupný. Zavolejte prosím později.”
Zjišťuji, že víc překvapená bych byla, kdybychom se skutečně dovolali.
Je nám jasné, že sousedka by nás pravděpodobně zabila, kdyby jí celý víkend přes strop prokapávala voda. Akčně jedeme do Globusu a v posledních minutách před zavírací dobou se nám povede ukořistit několik druhů izolačních pásek.
Zbytek večera pak trávíme velice romanticky na záchodě postupným oblepováním odpadní trubky. No řekněte, co víc si člověk o víkendu může přát? Sedět přitulení na gauči a za světla svíček popíjet červené víno? Nad záchodovou mísou se přece můžete tulit úplně stejně!
V pondělí mi milý pan instalatér po telefonu oznámí, že reklamaci na “opravu” v žádném případě nepřijme. A že se prý musí vyměnit celé trubky, ať si to laskavě domluvíme s bytovým družstvem.
Než stihnu přesně artikulovat svůj vztek a nespokojenost, instalatér telefon pokládá.
Volám tedy majiteli bytu, aby se rozhodl, co s tím bude chtít dělat.
Majitel se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět předsedovi družstva.
Předseda družstva se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět instalatérovi.
Instalatér se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět jiným instalatérům.
Jiní instalatéři se na to přijíždí podívat. Významně kývou hlavou a říkají, že během několika dnů to přijedou opravit.
Heuréka! 
Trubky nám naštěstí opravili. Ale doufám, že příště nebudou muset měnit třeba elektrické rozvody. Takový nápor lidí bych asi nezvládla.
August 22, 2013 Jak jsem si užívala Post a Comment

Jak jsem byla hrozně dospělá

Objednala jsem si nové světlo na focení. I přesto, že jsem byla v den doručení celou dobu doma, pošťačka mi jen hodila lístek do schránky (věčný evergreen mého života), ať si pro to koukám přijít na poštu. Na poštu, která je dobré dva kilometry daleko. Takže si pravděpodobně v živých barvách dokážete představit, jak vřelý vztah k listonošce chovám.
V pátek dopoledne mi volá ustaraná paní z eshopu, odkud jsem si blesk objednávala, že už mám čas jen do pondělka, jinak zboží pošlou zpátky. No dobře, konec prokrastinování. Hned navečer tam zajdu.
Ale jak už to tak bývá: deset předcházejících dní bylo v kuse krásné slunečné počasí, bez jediného mráčku a teploty ani v noci neklesly pod pětadvacet stupňů. Takže tentokrát se v pět hodin rozprší tak silně, že mám pocit, jako by do Prahy docestovaly tropické monzuny.
Kalkuluji, jestli světlo zvládnu odnést, když v jedné ruce budu držet deštník. Ani jedna kombinace (deštník v jedné ruce a světlo v podpaží druhé, deštník pod bradou a o v obou rukou světlo, deštník hozený v popelnici a obě ruce volné…), ale nevypadá moc realizovatelně. Odhodlám se tedy něčemu velice odvážnému: jako hrozně dospělý člověk pojedu autem! Jsou to dva kilometry, to přece musím zvládnout.
Půl hodiny sedím u počítače a na mapách plánuju trasu, kudy se vydám. Musím se vyhnout téhle velké křižovatce. A tamtěm semaforům. A ideálně, abych zatáčela jen doprava, abych nemusela přejíždět pruhy. Pečlivě trasu zadávám do navigace jednoho z telefonů a hrdě odcházím k autu. Jsem tak samostatná!
V autě čekám patnáct minut, aby se chytila GPS. Bez úspěchu. Ještě, že mám navigaci i na druhém mobilu. To bych po paměti nedojela. Nastavuju nějakou trasu a vyjíždím. Samozřejmě mě to navede na tu velkou křižovatku i semafory. A doleva odbočuji nejmíň dvakrát. Ale jedu a to se počítá.
Zahýbám o odbočku dřív, než jsem měla. Při otáčení musím zajet na obrubník. Přes dešťový orchestr zaslechnu slabé prásknutí, ale nevěnuji tomu žádnou pozornost. Všechny moje smysly zaměstnává akční scéna přede mnou: dát přednost MHDčku, které právě vyjíždí ze zastávky.
Vytoužená pošta je konečně přede mnou. Elegantně, na potřetí parkuji a vystupuji z auta. Obcházím ho, abych si z druhé strany vyndala deštník a kabelku. Zrak mi ulpí na přední gumě.
Je nějak podivně zdeformovaná. Skoro, jako by byla úplně vyfouklá. To není
dobré znamení.
Sednu si zase zpátky do auta a čekám, až přijde přítel, se kterým jsem si u pošty dala sraz, aby mi mohl pomoct s nákladem.  
„Nevšiml sis, jestli jsme ráno neměli píchlou pneumatiku?“
ptám se nenápadně místo polibku na přivítanou.
„Ne, asi neměli,“ odpovídá přítel a pomalu začíná bystřit, že se asi něco
stalo.
„Hmmm … teď mi přijde trochu vyfouklá.“
„TROCHU?!?“ vyjekne přítel, když kolo zběžně sjede pohledem.
„Vždyť to je úplně prázdný!“
„Ahá. Tak to pak musíme doma vyměnit, viď?“
„DOMA?!?“ vyjekne přítel podruhé, „vždyť to se zkřiví celý „jakési cizí slovo,
které je součástí kola a může se zkřivit, když se po něm jezdí“. Ta pneumatika se musí vyměnit hned.“
A tak nad přítelem držím svůj kytičkatý deštník, zatímco on za temného hřmění a vytrvalého deště klečí na mokrém asfaltu a v béžových kalhotách a světle fialové košili oceňuje to, jak jsem hrozně dospělá…Zdroj fotky: Ammy Stebins

August 8, 2013 Jak jsem si užívala Post a Comment

Jak jsem (ne)dostávala balíčky

Pokud někdo ví lépe než všichni ostatní, kde bydlím, musí to být rozhodně pošťák a kurýr z PPLka, který si už i pamatuje, jakou používám voňavku.

Sice jsem psala, že při stěhování objevíte, že máte víc krámů, než jste se vůbec odvážili si představovat. Ale také zjistíte, že spousta potřebných věcí vám chybí. Například:
1. Hodinky
Příteli jste koupili hodinky za to, jak je chytrý (rozuměj udělal doktorát). Jdete si je vyzvednout na poštu. Otrávená úřednice zjistí, že odesílatel nepřiložil k balíčku složenku. Takže před celou frontou znuzených lidí, kteří nemají nic lepšího na práci než vás sledovat, se balík snažíte rozbalit. Při škubání igelitu a izelopy přemýšlíte, jestli se něco podobného stalo i někomu, kdo si šel na přepážku vyzvednout erotické pomůcky.

2. Objektiv
V deset ráno na vás zvoní pošťák, ať si dolů jdete vyzvednout balíček (dlouho očekávaný objektiv). Nadšeně sjíždíte dolů, podepisujete, jak jste vše převzali. Ve výtahu se už už chystáte roztrhnout obálku. Ale najednou si uvědomujete, že je přece blbost, aby byl objektiv v obálce. Koukáte na jméno a adresu a zjišťujete, že to není vůbec pro vás. Otráveně tedy sjíždíte zpátky dolů ke schránkám a v té vaší nacházíte upozornění, že jste nebyli doma a ať si pro balík večer zajdete na poštu.
Do schránky sousedky, jejíž balíček nyní vlastníte, vhazujete tajemný vzkaz: “Mám váš balík. Přijďte si pro něj do devítky.” Zní to zřejmě trochu výhružně, protože sousedka se k vám odváží přijít až po sedmi dnech.
3. Záclony
Základní kámen úrazu: přesně víte, jak mají záclony do bytu vypadat. Což znamená, že je nikde nemůžete sehnat. Odhodláte se a objednáte je přes internet. Nejdřív vyberete špatnou délku, takže objednávku po emailech měníte. Pak odjedete na vodu a email s tím, že dodavatel omylem poslal jiné rozměry záclon, si přečtete, až když už je pozdě.
Místo záclon do čtyř pokojů vám dorazí jen dvoje … a utěrka. 
Na zbytek čekáte další měsíc.
4. Gauč
Ve čtvrtek vám má dorazit gauč do ateliéru. Ve středu dopoledne, když jste jediný den z celého týdne doma sami, vám volá kurýr z PPLka a oznamuje, že do deseti minut je u vás s nějakým velkým balíkem.
Na kolečkách vám tu neskladnou, rozměrnou krávu doveze za první uzamykatelné dveře. Vy pak strávíte velice zajímavých třicet minut tím, že se gauč snažíte vyrvat do schodů a naskládat ho do výtahu. Při tom zjistíte, že v domě nemáte žádné svalnaté sousedy, kteří by vám s tím pomohli, jen samé křehké babičky, kterým táhne na devadesát.

Zdroj fotky: WiseGeek

November 28, 2012 Jak jsem si užívala Post a Comment

Jak jsem měnila pneumatiky

Parkuju před pneuservisem. Zimní
pneumatiky v kufru i pneumatiky, co musím odvézt domu trůnící mi na zadním
sedadle, rozverně poskakují, když brzdím. Dělicí čára mezi jednotlivými
parkovacími místy se mi vine přesně pod prostředkem auta. Na to mám talent!
Omotávám šálu kolem krku, nasazuju klobouk a v růžových balerínách hrdě
kráčím do pneuservisu. 
Technik mě vítá
s blazeovaným úsměvem na rtech a říká, ať se posadím. Prý bude mít pár
jednoduchým otázek a pak se pustí do práce. Sebevědomě kývu, jsem přeci
emancipovaná žena, která musí takovou triviální věc zvládnout levou zadní.
„Máte ty pneumatiky s disky?“
ptá se technik nonšalantně a mě začíná zamrzat úsměv na rtech. Co jsou to
proboha disky? Nevinně krčím rameny.
„Co máte za auto?“ pokračuje dál
s otázkami. Chce se mi vyhrknout: „Černé,“ ale naštěstí se včas zastavím a
začnu usilovně přemýšlet, co to tam je vepředu nalepeno za znak.
Po dobrých deseti vteřinách něco
nesměle pípnu a technik pokračuje:
„Jezdíte s tím autem víc po
městě nebo mimo něj?“
„Myslíte na počty kilometrů nebo
frekvenci?“
Teď je zase řada na technikovi,
aby zarputile mlčel a přemýšlel. Na otázku mi neodpovídá a jen si něco
trucovitě píše do karty, co má před sebou na stole. Připadám si, jako by na mě
byl vypracován posudek o mé psychické způsobilosti.
Odchází s tím, že za deset
minut bude hotovo. Dělám si kávu a zběžně listuju módními editoriály
z nového Elle. Minuty se nekonečně vlečou. Uplyne jich dobrých patnáct,
když se ve dveřích od dílny objeví technikova hlava. 
Vyhrkne na mě cosi
nesrozumitelného, co po rozkódování (=půl minuty na něj civím s otevřenou
pusou a nepřítomným pohledem) znamená: „Disky vašich zimních pneumatik jsou
větší než disky, které máte na zadním sedadle, a menší, než ty, na kterých máte
letní pneumatiky. Co s tím mám udělat?“
„Nešlo by to nějak dotáhnout?“
Technikovi se na tváři objeví
shovívavý úsměv, který mají lidé vyhrazený pro blázny, jimž nemá cenu nic
vysvětlovat, a kroutí hlavou. 
„A co bych s tím teda měla
dělat?“ ptám se neohroženě dál.
„Můžete ty pneumatiky vrátit.
Nebo dokoupit disky, které k pneumatikám budou pasovat.“
„Kolik stojí disky?“ tážu se a
představuju si, jak bude otravné vysvětlovat obchodu, odkud pneumatiky mám, že
bych je chtěla vyměnit, pak je nějak pracně balit a táhnout je na poštu.
„Tisíc pět set,“ odpovídá technik
pohotově.
„Tak to beru, objednejte je,“
říkám rozhodně (protože jsem si s sebou zapomněla vzít oba mobily a nemůžu
se poradit s přítelem).
„Chcete tu rovnou nechat ty
pneumatiky?“
„Jasně, bude to jednodušší,“ a
spokojeně, jak jsem to skvěle zařídila, odjíždím.
Když jsem doma, volám příteli,
abych mu podala report o celé akci.
„No, takže nám z toho
obchodu omylem poslali místo čtrnáctek patnácky,“ říkám jako zkušená
automechanička, “ale nedělej si starosti, už jsem objednala disky, co na
to budou sedět.”
“Nechtěla bys radši zavolat
do toho obchodu, aby nám to vyměnili, když udělali chybu?”
Nechtěla, ale nechávám se
přesvědčit. Paní na infolince je velice ochotná a moc se omlouvá. Prý k nám
hned zítra pošle PPL, aby si pneumatiky vyzvedlo. Takhle se to řeší!
Volám do pneuservisu, že nebudu
chtít disky.
“Jak jsem zjistila, poslali
nám z obchodu špatnou velikost. Skutečně jsme objednávali čtrnáctky a ne
patnáctky, tak je budeme vyměňovat,” vysvětluji technikovi a tentokrát se
moc omlouvám já.
“Ale čtrnáctky vám poslali,
to ty disky jsou patnáctky,” odpovídá technik a úplně cítím, jak se mu
hlavou honí: “Blbá ženská…”
“Ahá,” odpovídám
nevinně, “tak to tedy necháme tak, jak jsme se domlouvali,” říkám
potupně a naivně si myslím, že tím celá eskapáda končí.
Ale…
Hned druhý den volá technik:
“Pani, tak to tady máte. Vezměte si s sebou šest tisíc. Hodilo by se vám
přijet zítra v půl druhé, abychom to vyměnili?”
“Ano,” přitakávám a až
tak moc nevnímám, co říká.
Že něco nehraje, mi začne
docházet, až teprve, když zavěsím. Hmm … to asi tehdy myslel tisíc pět set za
jeden disk … hmmm… šest tisíc … to se mi moc utrácet nechce.
Radostnou zprávu hned volám
příteli. Sdílí stejné pocity jako já. A ať prý do pneuservisu zavolám, že
bychom ty disky teda nechtěli.
Telefonní číslo onoho
blazeovaného technika už znám pomalu zpaměti. A on zřejmě moje také, protože mě
ani nenechá představit se a hned se ptá: “Co to bude tentokrát?”
Opatrně mu sděluji, co mi leží na
srdci.
“Jó pani, to už je
pozdě,” odpovídá na mé oznámení, že disky nebudu chtít, “už jsme to
všechno smontovali dohromady.”
Pípnu něco o tom, že teda zítra
přijedu a zavěšuji.
Druhý den s posledními zbytky
hrdosti parkuji na stejné čáře jako při předchozí návštěvě. V růžových botách
opět cupitám do pneuservisu a v duchu se omlouvám všem ženám za to, co jsem
provedla s naší pověstí.
Ale má to i kladnou stránku: S
přítelem jsme se svorně shodli na tom, že co se auta týče, příště už budu
zařizovat maximálně to, co za vůni tam budeme mít.
November 5, 2012 Jak jsem si užívala Post a Comment

Jak jsem si kupovala počítač

Zběsile trhám izolepu z té největší krabice, co mi trůní v pokoji. Připadám si jako tříleté dítě, když konečně usedne po celém dni netrpělivého čekání pod vánoční stromeček a pustí se do likvidace nádherných balících papírů, aby odhalilo, co za tajemství se skrývá uvnitř. Rozdíl je jedině v tom, že já vím, co je v kartonu schováno, a neznám žádného postaršího pána, který by byl ochotný mě obdarovávat, aniž by čekal něco na oplátku.
Ale to vzrušení, když černou, lesklou bedýnku vysvobodím z polystyrenu, je určitě stejné. Kabely zapojuju takovou rychlostí, jako by na ní závisel osud celého světa. Konečně už snad počítač bude stačit mému tempu práce a nebudu muset provozovat „z nouze multitasking“ (= než se vám otevře nějaký program, zvládnete si utřít prach na stole a pověsit vyprané prádlo)!
Ani nedýchám, když mačkám startovací tlačítko. Takového ušetřeného času mě čeká! Ale…
„CPU fan error,“ objeví se nepřátelským bílým písmem na ještě stále černé obrazovce. Error … to neznačí nic dobrého. Zkouším osvědčený trik „zapnout a vypnout,“ ale počítač si stále otravně stojí za tím, že s těmi větráky je fakt něco v nepořádku.
Jako správná mechanička se chopím křížového šroubováku a hrdě ho odnesu příteli, aby mi to nějak opravil (protože programátoři přece ví
VŠECHNO o počítačích). Přítel vytahuje různé drátky a podivné destičky, které mi připomínají makety nějakého mimozemského města.
Po chvíli je hotovo. Upouštím od svých fantaskních představ a nedočkavě
počítač znovu zapínám. Vteřiny se vlečou. Ale nakonec startují Windows a zdá se, že vše bude oukéj. Celý večer trávím romanticky nad instalací všech
programů, co potřebuji k práci. Činnost je to dvojnásob zábavná vzhledem k tomu, že před měsícem jsem přesně to samé dělala na notebooku.
V radostném opojení ignoruji, že se mi počítač několikrát sám od sebe vypne. „To je jen náhoda. Do rána se to určitě nějak vyřeší,“ utěšuji se, když se to stane popáté a velice svědomitě ignoruji fakt, že by mohlo být něco v nepořádku.
Leč při rozbřesku se vše opakuje. Poslední kapkou je, když počítač svůj husarský kousek předvede uprostřed retušování jedné fotky.  Tohle tedy ne. Stejně rychle, jako jsem včera kabely zapojovala, je teď zase odpojuji, a snažím se počítač dostat do cárů, které ještě včera byly krabicí. Nic, co by pořádná dávka izolepy nespravila!
Vklouznu do bot na podpatku, na hlavu nasadím klobouk a začnu s těžkým nákladem cupitat na tramvaj. Po včerejším zážitku z jízdy po městě, kdy stihnout projet na zelenou bylo stejně adrenalinové jako zabít mouchu rukou, nechám auto radši nakřivo zaparkované před domem. Tramvaj mi samozřejmě ujede před nosem a při marné snaze skočit do vozu jako nějaký akční hrdina, mi ještě odletí klobouk do dáli, ale na to už jsem nějak zvyklá.
V obchodě prodavači zevrubně popisuju své nepříjemnosti a říkám si, že za takovou diagnózu mi v servisu určitě budou líbat ruce. Prodavač na klávesnici pracně vyťuká: „Hlásí chybu větráků a sám od sebe se vypíná,“ strčí mi papír k podpisu a nashledanou. Třicet dní prý uteče jako voda.
Doma zapínám notebook a doufám, že si nevšiml převratu, který jsem se snažila udělat. Ale šeredně se pletu. Ten malý mizera je snad ještě pomalejší než předtím. V následujícím měsíci se ještě pořádně procvičím v multitaskingu…
October 9, 2012 Jak jsem si užívala Post a Comment

Jak jsem jela domů

Stojím na kraji města. Kolem mě
po tříproudé silnici sviští jedno auto za druhým. Přes rameno mám ležérně přehozenou tašku, která ještě včera byla plná plechovek bezinkového piva, a vlasy mi nepříjemně smrdí kouřem od ohně. Studené podzimní paprsky dopadají na medově zbarvené listí spadané na krajnicích a já se cítím jako pravý dobrodruh.
Kamarád by mě ochotně odvezl autem až na nádraží, ale já se jako hrdinka nechala vysadit hned u první cedule udávající směr mé destinace s tím, že ten kousek už přece dojdu. Kdo by si nechtěl udělat procházku v jednom z posledních prosluněných dní letošního podzimu. Navíc podle navigace je nádraží jen osm set metrů vzdálené.
Vesele kamarádovi zamávám, když kolem mě projíždí zpátky ponořit se víru oslav, a klidnou chůzí se vydám tam, kam si myslím, že mě ta spásná technologie naviguje. Mám ještě čtyřicet minut, takže se rozhodně nijak nenamáhám a v duchu plánuju, co dobrého si koupím k večeři v obchodu před nádražím. Budu mít přece tolik času!
Šourám se stále dopředu, když se ozve má zakrnělá parodie orientačního smyslu: „Tudy ten autobus přece nikdy nejezdí.“ Chvíli varování ignoruji, protože můj orientační smysl nikdy nebyl moc spolehlivým rádcem. Po chvíli se ale přeci jen pro jistotu kouknu na navigaci a k mé velké radosti zjistím, že jdu sice správně podle toho, co přístroj ukazuje, ale že jsem nastavila jiné místo než „Hlavní vlakové nádraží“.
Nemožné? Se mnou nikoli!
Po několika pokusech (kdy se mi mimo jiné povede najít i pěší trasu na vlakáč v Plzni) konečně nacházím to, co chci (V telefonu, samozřejmě. V reálu to bude ještě jedna velká anabáze.). Mám jít dva a půl kilometru?!? Za dvacet pět minut?!? Teď konečně zužitkuji všechny ty (tři) návštěvy v posilovně!
Sebevědomě uháním vpřed podle vytyčené trasy, když tu se přede mnou najednou objeví kulatá značka s černým panáčkem v červeném kruhu. „Zákaz vstupu chodců“? Do dneška jsem si myslela, že taková značka existuje jen v příručkách autoškoly, aby bylo víc materiálu na závěrečné testy.
Kouknu na navigaci a zjišťuju, že jsem šla přibližně podle toho, co ukazovala, jen o jednu (nebo dvě) uličky výš. A kdo by takové drobné odchylky řešil, když mapy jsou stejně vždycky jen orientační, že?
Ale co naplat, otáčím se a potupně se v lehkém poklusu několik set metrů vracím, abych se napojila na původní trasu. Podobná situace se ještě několikrát zopakuje, ale více méně držím směr. Povede se mi vymotat z oblasti s rodinnými domky a napojit se na nějakou hlavní cestu. To bych mohla nasednout na městskou a skutečně ten vlak stihnout, když další mi jede až ve čtyři ráno!
Po chvíli se na obzoru skutečně vynoří zastávka městské. S novým přívalem energie uháním k ní. Zjišťuji, že k nádraží musím jet z druhé strany. Marně se rozhlížím, kde by mohla být zastávka. Nic. Nenapadne mě nic lepšího, než vrátit se zpátky odkud jsem přišla, že „logicky“ autobus bude stavět někde tam. Miluju, jak můj mozek někdy dokáže být brilantní!
Naštěstí mi vcelku rychle dojde, že jsem vymyslela pěknou kravinu, a tak se zase otočím a vydám se tam, kam se mě GPSka neustálým bzučením snaží dostat. A hle, stačilo popojít dalších sto metrů směrem k nádraží a zastávka, po níž tak vehementně pátrám, je tu!
Autobus přijíždí téměř vzápětí.
Rychle na mobilu objednávám jízdenku a pak nenápadně ignoruji to, že mi obratem přišla zpráva, že jsem SMS objednala v neplatném tvaru.
Když po pěti minutách stojím před vlakovým nádražím, cítím podobný pocit vítězství, jako ti, co se vyšplhali na Mount Everest. Napětí jsme rozhodně zažívali stejné! V hale mám dokonce ještě čas koupit si v automatu sušenku. To, že se zasekne někde uvnitř a vůbec nevypadne, přejdu jen s přiblblým úsměvem a jdu si raději sednout do vlaku, aby mi ještě neujel před nosem.
September 6, 2012 Jak jsem si užívala Post a Comment

Jak jsem řídila

Po čtyřech hodinách lehkého, nervózního spánku se probouzím už deset minut před otravným zvoněním budíku. Za chvíli bude pět, doba, kdy častěji teprve ulehám do postele, než abych se marně snažila rozlepit oči a přimět své zmatené tělo k životu.

Dvakrát po sobě se snažím dostat do ledničky obrácenoustranou dvířek a chleba hledám v krabičce od čaje. To bude dneska jízda! Krajíc mi dvakrát spadne na zem, když se ho snažím namazat paprikovou lučinou. A ano, je pravda, že vždycky padá tou namazanou stranou dolů. Udělat si presso raději vzdám, ještě bych místo kafe omylem nabrala instantní polévku.

Venku je černočerná tma. Projede mnou naprostá panika. To budu řídit ZA TMY?!? S roztřesenýma rukama rychle na mobilu hledám, kdy se má dneska rozednívat. Hodinu poté, co už mám být na daném místě. Usilovně přemýšlím, jak se nějak uvěřitelně vymluvit, že bohužel nedojedu.  Má to aspoň jedno pozitivum: to hrůzné zjištění mi do těla pumpuje tolik adrenalinu, že rozespalost je ta tam.

Usedám do auta. Nevím, jak je možné, že zamlžené je nejen přední a zadní sklo, ale i postranní zrcátka. Na přední sklo nechávám foukat větrákem jako o život. Vyběhnu ven a zrcátka otřu svým béžovým svetrem. Zadní sklo je stále pod parou. Nikdo není dokonalý! Třeba se to samo nějak vyřeší cestou.

Usilovně hledám, kde jsou dálková světla. Stěrače poprvé. Stěrače podruhé. Pravý a levý blinkr. Klakson. Sousedi mě musí milovat! Tady jsou! Cítím malý pocit vítězství.

Cesta přes Plzeň je skvělá, všude je tolik pouličních lamp, že mám pocit, jako bych jela ve dne. Široké silnice jsou prázdné a na semaforech jsem chytila zelenou vlnu. Ale je mi jasné, že to nevydrží dlouho. Jen, co minu červeně přeškrtnutou ceduli s nápisem „Plzeň“, silnice se zúží na polovinu, vytratí se neuvěřitelně praktické a pro mě naprosto nezbytné bílé čáry uprostřed a začne být tma jako v … hlubokém lese.

Co je největší zrada? Když kouknu do pravého zrcátka, abych se alespoň v něm ujistila, jestli nejedu moc uprostřed nebo naopak nesjíždím z vozovky, NIC NEVIDÍM! Jen černočernou tmu. Zpomaluju na třicítku, když potkám protijedoucí auto, raději ještě víc přibrzďuju, abychom se náhodou nesrazili, a říkám si, že horší už to snad ani být nemůže.

Ale to se pletu! Vjíždím do husté mlhy, v níž je vidět maximálně dvacet metrů přede mě. Zkouším, jestli je lepší mít zapnutá dálková nebo potkávací světla a dospívám k názoru, že nejlepší by bylo auto zaparkovat někde u krajnice a dojít raději pěšky.

V autě je vedro, ale bojím se odlepit oči z vozovky před sebou, abych vypnula topení. Jsem velice kreativní v tom, jak v myšlenkách vyjádřit to, jak hluboce nenávidím mlhu. Nechápu, co se mi na ní do teď tak moc líbilo a proč jsem strávila tolik času jejím focením. Prý tajemná, mysteriózní. Pravda, je vždycky tak trochu tajemstvím, jestli se přede mnou najednou nevyřítí auto a mystériem nadále zůstává, jestli jedu stále ještě po silnici nebo už jsem dávno vyjela na pole.

Když mi navigace říká: „Dojeli jste do cílové stanice,“ v první chvíli si myslím, že si ze mě jen utahuje. Není možné, abych těch třicet kilometrů zvládla bez toho, že bych spadla z nějakého srázu nebo vrazila do protijedoucího auta! Cítím úlevu. A mám pocit, že jsem silnější, protože jsem dokázala překonat svůj strach (ale rozhodně to neplánuju v blízké budoucnosti opakovat!).

O deset minut později pozoruju východ slunce. Obrovský rudý kotouč se vynořuje z mlžného oparu a střídmě rozeseté stromy na obzoru zaplavuje měkkým oranžovým světlem. Jsem naprosto unesená tou krásou a tím, jak mlha všemu dodává úžasně tajemnou a mysteriózní atmosféru…

June 3, 2012 Jak jsem si užívala Post a Comment

Jak jsem byla hospitalizována

Když mě bolela záda tak, že jsem pořádně nemohla sedět, přítel dostal docela fajn nápad – zajít si k doktorovi. Odsouhlasila mu to teprve po dvou zimnicích a přečtení několika děsivých článků o tom, co by mi všechno mohlo být. Zvesela jsme tedy naskočili na dvaadvacítku a odkodrcali si to až k fakultní nemocnici.
Zjistila jsem, že na pohotovosti nejsou vůbec pohotoví. V čekárně mě nechali skoro hodinu vymýšlet, jak si sednout tak, abych necítila záda. A když jsem konečně našla uspokojující polohu, tedy „seďoležet“ napůl na židli a napůl na zemi (chápu, že je těžké si to představit, ale ani mě teď už není pořádně jasné, jak jsem se do té polohy dostala), jedna z doktorek dostala strach, abych svým nepřirozeným zkroucením nevyděsila ostatní pacienty, a poslala mě čekat do ordinace. Jaký to pokrok.
Podstoupila jsem zajímavé vyšetření. Lékař si mi stoupnul za záda a praštil mě nejprve do pravé a poté do levé ledviny. Bolestí jsem sykla nejspíš přesvědčivě, protože se rozhodl, že mě hospitalizují. A tak mě k mé velké radosti ocejchovali zelenou páskou se jménem, odebrali mi několik lahví krve (při té čtvrté jsem je už začínala podezřívat, že se snaží doplnit nedostatky v krevní bance) a napíchli kanylu. Vyfasovala jsem slušivou noční košilku, ve které jsem vypadala spíš jako duch z nějakého béčkového hororu, a hurá na pokoj do postele.
Během pobytu jsem zjistila několik zajímavých věcí. Za prvé sestry vás nenechají v noci spát déle než tři hodiny v kuse. Jsou velice vynalézavé v tom, jak přerušovat váš spánek. Jednou vám musí změřit teplotu, jednou dát léky (a ne, opravdu to nejde udělat ve stejnou dobu), jindy zase musí vyvětrat. Některé to dotáhly k dokonalosti a při každé návštěvě rozsvítily všechna světla. Jeden by nevěřil, jak taková zářivka dokáže ve tři ráno štípat do očí.
Zatímco zdravotní sestry byly vynalézavé nad míru, o lidech z kuchyně se to bohužel říct nedalo. Kuchaři totiž měli zvrácenou zálibu v uzeném mase. Ze tří dnů, co jsem v nemocnici byla, jsem ho měla dvakrát k obědu a jednou se jim ho dokonce podařilo propašovat i na večeři.
Můj zdravotní stav podléhal přísnému utajení, hlavně přede mnou samotnou. Do žil mi pouštěli solný roztok a antibiotika (nejspíš), ale za celou dobu se mi ani přes mé usilovné snažení nepodařilo z žádného doktora vytáhnout, co že to se mnou přesně je a jestli už se uzdravuji.
Podobné informační embargo bylo uvaleno i na datum mého propuštění. V úterý jsem si myslela, že mě pustí ve středu, ve středu že ve čtvrtek. V pátek po budíčku (tedy deset minut po šesté hodině) se před mou postelí zjevila doktorka a tajemně mi oznámila: „Uděláme vám testy. Možná byste mohla jít domů.“
Hned v půl desáté za mnou přišla otrávená sestra a vzala mi zase nějaký ten decilitřík krve a já začala čekat na verdikt. V půl druhé už mi začalo připadat podezřelé, že stále nic nevím. Vypravila jsem se tedy za doktorkou, abych se jí zeptala, jestli tedy jo nebo ne. Zadívala se na mě, jako bych jí zrovna požádala, aby mi vyzradila státní tajemství, a preventivně řekla ne. Nevím, přesně, co dělala v následujících deseti minutách, klíčové ale bylo to, že po jejich uplynutí na pokoj vyslala sestru, která mi konečně řekla, že jsem volná.
A tak jsem zase naskočila na kodrcavou dvaadvacítku a obohacena o spoustu zážitků a balíček antibiotik jsem se vydala domů.
Scroll to top