Ke komoře u nás v bytě mám zvláštní vztah. Na jednu stranu ji mám ráda. Kam jinam bych dala rýži, olivy, pruduškové čaje, prkýnko na šunku, přepravku na kočku, kladívko, hřebíky, šrouby a šroubováky, karimatky, spacáky, stan, ešusy, sešity ze střední, krosnu, pět batohů, leštěnku na gauč, žehlicí prkno, kýbl, koště, mop, sušák na prádlo, igelitky z Albertu a kufr s noži, které jsem dostala do výbavy?
Na druhou stranu to místo tak trochu nenávidím. Navzdory všem snahám je tam neustálý chaos. Občas mám pocit, že tam vzniká samovolně. Jako v životě. Nehledě na to, jak moc se v něm snažím udělat pořádek, náskládat jednotlivé kusy do kovových polic a pozavírat do úhledných krabiček, vždycky se najde něco, co nikam nepasuje. Nebo zrovna není čas to všechno třídit a tak to prostě nechám válet na zemi, že se k tomu někdy později vrátím, abych se s tím vypořádala.
A pak se najednou stane, že přes harampádí na zemi nedosáhnu na poličky. A místo toho, abych to po sobě uklidila, začnu prázdnou basu od piva používat jako schůdky. Což funguje skvěle do té doby, než si začnu být příliš jistá sama sebou a stoupnu moc na bok a basa se převrátí a zlomím si prostředníček na levé noze.
Nebo se takhle snažím vytáhnout karimatku a jsem tak našponovaná, že by ze mě měl radost nejeden učitel jógy, když tu mi z jedné poličky spadne na hlavu žehlička. Hezky špičkou doprostřed čela. To vás pak nutí zamyslet se nad dvěmi věcmi:
Je šance, že budete vypadat jako jednorožec?
A nestálo by za to někdy všechno z gruntu uklidit?