Tag: fejeton

October 9, 2012 Jak jsem si užívala Post a Comment

Jak jsem jela domů

Stojím na kraji města. Kolem mě
po tříproudé silnici sviští jedno auto za druhým. Přes rameno mám ležérně přehozenou tašku, která ještě včera byla plná plechovek bezinkového piva, a vlasy mi nepříjemně smrdí kouřem od ohně. Studené podzimní paprsky dopadají na medově zbarvené listí spadané na krajnicích a já se cítím jako pravý dobrodruh.
Kamarád by mě ochotně odvezl autem až na nádraží, ale já se jako hrdinka nechala vysadit hned u první cedule udávající směr mé destinace s tím, že ten kousek už přece dojdu. Kdo by si nechtěl udělat procházku v jednom z posledních prosluněných dní letošního podzimu. Navíc podle navigace je nádraží jen osm set metrů vzdálené.
Vesele kamarádovi zamávám, když kolem mě projíždí zpátky ponořit se víru oslav, a klidnou chůzí se vydám tam, kam si myslím, že mě ta spásná technologie naviguje. Mám ještě čtyřicet minut, takže se rozhodně nijak nenamáhám a v duchu plánuju, co dobrého si koupím k večeři v obchodu před nádražím. Budu mít přece tolik času!
Šourám se stále dopředu, když se ozve má zakrnělá parodie orientačního smyslu: „Tudy ten autobus přece nikdy nejezdí.“ Chvíli varování ignoruji, protože můj orientační smysl nikdy nebyl moc spolehlivým rádcem. Po chvíli se ale přeci jen pro jistotu kouknu na navigaci a k mé velké radosti zjistím, že jdu sice správně podle toho, co přístroj ukazuje, ale že jsem nastavila jiné místo než „Hlavní vlakové nádraží“.
Nemožné? Se mnou nikoli!
Po několika pokusech (kdy se mi mimo jiné povede najít i pěší trasu na vlakáč v Plzni) konečně nacházím to, co chci (V telefonu, samozřejmě. V reálu to bude ještě jedna velká anabáze.). Mám jít dva a půl kilometru?!? Za dvacet pět minut?!? Teď konečně zužitkuji všechny ty (tři) návštěvy v posilovně!
Sebevědomě uháním vpřed podle vytyčené trasy, když tu se přede mnou najednou objeví kulatá značka s černým panáčkem v červeném kruhu. „Zákaz vstupu chodců“? Do dneška jsem si myslela, že taková značka existuje jen v příručkách autoškoly, aby bylo víc materiálu na závěrečné testy.
Kouknu na navigaci a zjišťuju, že jsem šla přibližně podle toho, co ukazovala, jen o jednu (nebo dvě) uličky výš. A kdo by takové drobné odchylky řešil, když mapy jsou stejně vždycky jen orientační, že?
Ale co naplat, otáčím se a potupně se v lehkém poklusu několik set metrů vracím, abych se napojila na původní trasu. Podobná situace se ještě několikrát zopakuje, ale více méně držím směr. Povede se mi vymotat z oblasti s rodinnými domky a napojit se na nějakou hlavní cestu. To bych mohla nasednout na městskou a skutečně ten vlak stihnout, když další mi jede až ve čtyři ráno!
Po chvíli se na obzoru skutečně vynoří zastávka městské. S novým přívalem energie uháním k ní. Zjišťuji, že k nádraží musím jet z druhé strany. Marně se rozhlížím, kde by mohla být zastávka. Nic. Nenapadne mě nic lepšího, než vrátit se zpátky odkud jsem přišla, že „logicky“ autobus bude stavět někde tam. Miluju, jak můj mozek někdy dokáže být brilantní!
Naštěstí mi vcelku rychle dojde, že jsem vymyslela pěknou kravinu, a tak se zase otočím a vydám se tam, kam se mě GPSka neustálým bzučením snaží dostat. A hle, stačilo popojít dalších sto metrů směrem k nádraží a zastávka, po níž tak vehementně pátrám, je tu!
Autobus přijíždí téměř vzápětí.
Rychle na mobilu objednávám jízdenku a pak nenápadně ignoruji to, že mi obratem přišla zpráva, že jsem SMS objednala v neplatném tvaru.
Když po pěti minutách stojím před vlakovým nádražím, cítím podobný pocit vítězství, jako ti, co se vyšplhali na Mount Everest. Napětí jsme rozhodně zažívali stejné! V hale mám dokonce ještě čas koupit si v automatu sušenku. To, že se zasekne někde uvnitř a vůbec nevypadne, přejdu jen s přiblblým úsměvem a jdu si raději sednout do vlaku, aby mi ještě neujel před nosem.
September 6, 2012 Jak jsem si užívala Post a Comment

Jak jsem řídila

Po čtyřech hodinách lehkého, nervózního spánku se probouzím už deset minut před otravným zvoněním budíku. Za chvíli bude pět, doba, kdy častěji teprve ulehám do postele, než abych se marně snažila rozlepit oči a přimět své zmatené tělo k životu.

Dvakrát po sobě se snažím dostat do ledničky obrácenoustranou dvířek a chleba hledám v krabičce od čaje. To bude dneska jízda! Krajíc mi dvakrát spadne na zem, když se ho snažím namazat paprikovou lučinou. A ano, je pravda, že vždycky padá tou namazanou stranou dolů. Udělat si presso raději vzdám, ještě bych místo kafe omylem nabrala instantní polévku.

Venku je černočerná tma. Projede mnou naprostá panika. To budu řídit ZA TMY?!? S roztřesenýma rukama rychle na mobilu hledám, kdy se má dneska rozednívat. Hodinu poté, co už mám být na daném místě. Usilovně přemýšlím, jak se nějak uvěřitelně vymluvit, že bohužel nedojedu.  Má to aspoň jedno pozitivum: to hrůzné zjištění mi do těla pumpuje tolik adrenalinu, že rozespalost je ta tam.

Usedám do auta. Nevím, jak je možné, že zamlžené je nejen přední a zadní sklo, ale i postranní zrcátka. Na přední sklo nechávám foukat větrákem jako o život. Vyběhnu ven a zrcátka otřu svým béžovým svetrem. Zadní sklo je stále pod parou. Nikdo není dokonalý! Třeba se to samo nějak vyřeší cestou.

Usilovně hledám, kde jsou dálková světla. Stěrače poprvé. Stěrače podruhé. Pravý a levý blinkr. Klakson. Sousedi mě musí milovat! Tady jsou! Cítím malý pocit vítězství.

Cesta přes Plzeň je skvělá, všude je tolik pouličních lamp, že mám pocit, jako bych jela ve dne. Široké silnice jsou prázdné a na semaforech jsem chytila zelenou vlnu. Ale je mi jasné, že to nevydrží dlouho. Jen, co minu červeně přeškrtnutou ceduli s nápisem „Plzeň“, silnice se zúží na polovinu, vytratí se neuvěřitelně praktické a pro mě naprosto nezbytné bílé čáry uprostřed a začne být tma jako v … hlubokém lese.

Co je největší zrada? Když kouknu do pravého zrcátka, abych se alespoň v něm ujistila, jestli nejedu moc uprostřed nebo naopak nesjíždím z vozovky, NIC NEVIDÍM! Jen černočernou tmu. Zpomaluju na třicítku, když potkám protijedoucí auto, raději ještě víc přibrzďuju, abychom se náhodou nesrazili, a říkám si, že horší už to snad ani být nemůže.

Ale to se pletu! Vjíždím do husté mlhy, v níž je vidět maximálně dvacet metrů přede mě. Zkouším, jestli je lepší mít zapnutá dálková nebo potkávací světla a dospívám k názoru, že nejlepší by bylo auto zaparkovat někde u krajnice a dojít raději pěšky.

V autě je vedro, ale bojím se odlepit oči z vozovky před sebou, abych vypnula topení. Jsem velice kreativní v tom, jak v myšlenkách vyjádřit to, jak hluboce nenávidím mlhu. Nechápu, co se mi na ní do teď tak moc líbilo a proč jsem strávila tolik času jejím focením. Prý tajemná, mysteriózní. Pravda, je vždycky tak trochu tajemstvím, jestli se přede mnou najednou nevyřítí auto a mystériem nadále zůstává, jestli jedu stále ještě po silnici nebo už jsem dávno vyjela na pole.

Když mi navigace říká: „Dojeli jste do cílové stanice,“ v první chvíli si myslím, že si ze mě jen utahuje. Není možné, abych těch třicet kilometrů zvládla bez toho, že bych spadla z nějakého srázu nebo vrazila do protijedoucího auta! Cítím úlevu. A mám pocit, že jsem silnější, protože jsem dokázala překonat svůj strach (ale rozhodně to neplánuju v blízké budoucnosti opakovat!).

O deset minut později pozoruju východ slunce. Obrovský rudý kotouč se vynořuje z mlžného oparu a střídmě rozeseté stromy na obzoru zaplavuje měkkým oranžovým světlem. Jsem naprosto unesená tou krásou a tím, jak mlha všemu dodává úžasně tajemnou a mysteriózní atmosféru…

August 20, 2012 Minipovídky Post a Comment

Jak jsem byla neviditelná

Někdo se narodí s novorozeneckou žloutenkou. Někdo jako černoušek, i když jeho rodiče jsou běloši. Já jsem se narodila neviditelná. V dětství jsem to brala jako výhodu, protože jsem mohla dělat cokoli, aniž by si toho rodiče všimli. „Nejez sladkosti před jídlem!“ „Jasně … jak dokážete, že ten obal od čokolády je pozůstatek po tom, co jsem spořádala, když mě ani
NEVIDÍTE?!?“).
Začalo mi to vadit až někdy ve třinácti čtrnácti, kdy spolužačky začaly zjišťovat, že kluci nejsou až takoví debilové, jako si myslely v „sedmičce“ a začalo všechno to teenagerovské flirtování, vodění za ruce a první „francouzáky“. Mladé slečně se udělá trochu smutno, když o ní žádný kluk ani pohledem nezavadí. (Jak by taky mohl, že?)
Narodit se neviditelná v jiném století by mohl být pěkně traumatizující zážitek… bez zviditelňovacího … tedy kosmetického průmyslu.
Už si ani nepamatuju, kolik času jsem strávila listováním módních časopisů a představováním si, jako která z modelek, jež se na mě zubily z každé stránky, bych asi mohla vypadat. Po zhlédnutí jedné reklamy na rtěnku mě to konečně napadlo: „Vždyť já bych si taky mohla namalovat obličej!“
Pamatuju si to, jako by se to událo včera. Nenápadně (koneckonců jsem to ani nijak jinak neuměla) jsem se vplížila k rodičům do ložnice a vzala mamce její kufřík s líčením. Poprvé v životě jsem se posadila před zrcadlo (dřív jsem nějak moc nechápala jejich smysl), vzala si ohnivě rudou rtěnku, rukama nahmatala obrys rtů a tak nějak zhruba je obtáhla. Kromě levitující rtěnky se v zrcadle objevilo něco, co tvarově připomínalo spíš klauna z nějakého hororu než plné rty modelek z časopisů. Ale byly to MOJE rty!
Před zrcadlem jsem strávila asi půl hodiny a pusu jsem různě špulila, usmívala se, dělala jsem prapodivné grimasy. Byla jsem u vytržení! Tedy až do té chvíle, kdy mě vystrašil hysterický křik matky. Zřejmě si neuvědomila, že svou milovanou neviditelnou dcerunku někdy uvidí a přízračně vznášející se rty uprostřed místnosti jí trochu vystrašily.
Od té doby, co jsem na sebe nanesla trochu té až nevkusně zářivé barvy, jsem neměla stání. Nemohla jsem se zbavit myšlenky, že bych přeci jen mohla vést normální život. Že bych mohla být něco víc, než jen strašidelně
levitující oblečení. Kosmetický průmysl mi úplně otevřel oči.
Nabarvila jsem si vlasy, řasenkou obtáhla řasy, nalakovala nehty, nasadila čočky, nastříkala opálení … a najednou jsem byla vidět!
Ten opojný pocit ale netrval moc dlouho. I přesto, že technicky jsem byla vidět, začala jsem si vedle svých spolužaček po několika měsících zase připadat neviditelná. Už jsem nebyla ta zajímavá „holka, co se najednou objevila u nich ve třídě“. Byla jsem jako každá druhá – trochu přehnaně nalíčená, s odrůstajícími konečky (až na to, že mě nezačala prosvítat původní barva, ale začalo mi být vidět na opačnou stranu hlavy).
Ale i tentokrát mě kosmetický průmysl zachránil! Proč si vlasy „jenom“ barvit, když si je můžu nechat zahustit cizími? A co takhle si nalepit umělé nehty? Prodloužit řasy… je to prostě odvětví nevyčerpatelných možností! (Na rozdíl od našich peněženek.)
July 18, 2012 Jak jsem si užívala Post a Comment

Jak jsem insomniovala

Jedenáct hodin večer. Mám za sebou vyčerpávající den a
nemůžu se dočkat, až si položím hlavu do nadýchaného polštáře, přikryju se
voňavou dekou, zavřu oči a nechám se unášet na vlnách fantasie do říše snů.
Lehnu si tedy do postele. Zavřu oči. Ale místo vln fantasie
se dostaví záplava myšlenek, které přes den neměly šanci dostat se ke slovu, a
teď se na mě jedna přes druhou neúprosně hrnou.
Ležím a snažím se nepřemýšlet.
Kde jsem proboha přišla na to, že je můj polštář nadýchaný?
Připomíná mi spíš cihlu nebo špalík dřeva. Abych ho udělala pohodlnějším,
pořádně ho naklepu. Pak podruhé. Potřetí. Rezignuji. Snad budu za hodinu tak
unavená, že usnu nehledě na křeče, které mě budou brát do krku.
Neuplyne ani deset minut a přítel už pravidelně oddychuje.
Skoro to vypadá, jako by to dělal naschvál. „Poslouchej, já už dávno spím jako
neviňátko!“ Rozčiluje mě monotónnost jednotlivých nádechů a výdechů. Mám chuť
s ním zatřást, abych ho z jeho blaženého klimbání probudila a trpěl
tu v tom potemnělém pokoji se mnou.
Zkouším různé „meditační“ techniky, které by mi měly
ukolíbat mysl ke spánku. „Představte si,
že běžíte po louce s takovou lehkostí, jako byste nic nevážili!“ Hm,
to bych nesměla sníst tu vynikající oříškovou čokoládu … což mi připomíná, že
už bych konečně měla začít cvičit! Musím si HNED TEĎ vymyslet cvičební plán!
„Při vašem běhu jste
narazili na říčku. Jedinou cestou přes ni je úzká lávka. Zrovna tudy ale
přechází stádo ovcí. Musíte počkat, než všechny přejdou. Pomožte pastevci
spočítat, jestli jsou všechny.“ Jedna, dva … Vážně má víc než dvacet ovcí?
Pochybuju.
„Doběhnete až
k opuštěné věži s červenými dveřmi. Otevřete je. Ale už se nedozvíte,
co je za nimi, protože jste se ponořili do hlubokého spánku.“ Ne,
neponořili! Jak bych mohla teď usnout, když se mám konečně dozvědět, proč jsem
sem vlastně běžela?
Když ovce a tajemné věže uprostřed luhů a hájů nezabírají,
zkouším techniku vlastní výroby. Představuji si, že všechny myšlenky nakládávám
do krabic a odnáším je na stůl, pryč z mojí hlavy. První den to fungovalo,
ale teď řeším, podle čeho bych měla myšlenky do jednotlivých krabic třídit. A
jak vlastně ty blbé krabice vypadají? Jsou z kartonu nebo ze dřeva?  A už je vážně nuda to tam všechno den co den nandávat.
Po půl hodině vzdávám meditaci, nejsem prostě dostatečně
zenový člověk. Volím novou strategii: Budu prostě ležet, dokud neodpadnu. Mozek
si přece musí říct sám, že už má těch blbostí dost! A ráno se mi snad podaří
spát až do deseti.
Tik ťak.
Tik ťak.
To vážně někdo zesílil to tikání v hodinách? Jak mám
v takovém rámusu vůbec usnout? Hystericky z hodin vytahuju baterku a
teatrálně ji odhazuji kamsi do hloubi pokoje. Ale na tikot už jsem tak zvyklá,
že ho v hlavě slyším, i když už vlastně slyšet není.
Hrozně se nudím. V hlavě se mi točí pořád dokola ty
samé myšlenky, ale furt se jich nemůžu zbavit. Mám pocit, jako bych se už po
stopadesáté koukala na jeden a ten samý seriál. Nebo spíš jednu jeho epizodu.
Už znáte repliky všech herců, víte, že se zase stejně blbě rozhodnou, nesnášíte
jejich směšné úšklebky, ale přesto ne a ne vypnout televizi.
Vrcholem je, když začnu přemýšlet o tom, že přemýšlím.
To už se venku opravdu rozednívá nebo se akorát mé oči už
natolik přizpůsobily tmě z toho nekonečného zírání do stropu? Ale klid,
sice už je k ránu, ale můžu si přispat třeba až do jedenácti!
Najednou zaslechnu hroznou ránu, jako by někdo rozbíjel
sklenice těsně u mých uší. Leknu se a otevřu oči. U skříně stojí přítel a snaží
se potichu zapnout pásek na kalhotách. Je osm hodin ráno. Něco mi říká, že ty
čtyři hodiny spánku mi na dnešek moc energie nedodají…

July 9, 2012 Minipovídky Post a Comment

Jak jsem cestovala do 18. století

Výtvor z minulého týdne na téma: “Projdete dveřmi vašeho domu a objevíte se v 18. století.”
Celkově ten den stál za nic. Ráno mi před nosem ujela tramvaj (i když řidič se mě snažil rozveselit tím, že mi laškovně zamával do zpětného zrcátka), nedala jsem zkoušku, na kterou jsem se celou noc učila ve společnosti věrných přátel kofeinu a taurinu, a jako vrchol všeho jsem někde ztratila mobil. Když jsem se vracela domů, nemyslela jsem už na nic jiného, než na teplý čaj, vyhřátou postel a příjemný film na dobrou noc. Osud pro mě ale měl na večer jiné plány.
 Asi jsem byla moc unavená, protože jsem si nevšimla namodralého světla pronikajícího škvírou pode dveřmi. Kdybych to uviděla dřív, než jsem otočila klíčem v zámku a dveře otevřela, určitě bych tu noc přespala u kamarádky. Takhle jsem se nevzmohla na nic jiného než na otrávené: „Dneska ne!“ a časový paradox, který se mi před necelým rokem objevil v předsíni, mě začal vtahovat kamsi do neznáma.
 Než jsem se nadála, stála jsem uprostřed nějakého parku. Byla tma. Stromy na obzoru vytvářely strašidelné siluety a cvrčci cvrlikali jako o život. Z absence veřejného osvětlení a nezvykle čistého vzduchu jsem usoudila, že jsem někde v minulosti.
Rozhodla jsem se pobyt zde zbytečně neprodlužovat, a proto jsem se rovnou vydala k nejbližší budově – malé pevnůstce, která ale nestála na žádném nepřístupném kopci, jak by se to na správnou pevnost slušelo. „Anglický park,“ blesklo mi hlavou, „to bude tak 18. nebo 19. století.“ To by mě nemuseli chtít upálit jako minule, když jsem se objevila ve 14. století. Žena, která má dvě barvy vlasů, prý musí být čarodějnice. Asi nikdy neslyšeli slovo melír.
Zabušila jsem na dveře rádoby nedobytné pevnosti. Ty se v mžiku se skřípotem otevřely. Uvnitř stál nevraživě a notně podnapile vypadající lokaj.
„Co je?“ zabručel? Opilý musel být nejspíš pořádně, protože vůbec nekomentoval moje exoticky vyhlížející oblečení. Pamatuji si, jak jsem se přenesla do 50. let v minisukni a jedna žena na to tehdy reagovala: „Doufám, že se nikdy nedožiju toho, že se budou nosit sukně kratší, než moje spodnička.“ Chudák netušila, co ji čeká v 60. letech.
„Předpokládám, že tu někdo chtěli vidět budoucnost,“ odpověděla jsem služebnému. Vždycky to tak bylo. Někdo byl moc zvědavý a jakási hříčka, podezřívala jsem paradox u sebe v bytě, se mu rozhodl dát odpovědi.
„Hm,“ zabručel sluha, „to bude vévoda,“ a bez jakéhokoli dalšího slova se značně nejistým krokem vydal do útrob budovy. Následovala jsem ho až do jednoho pokoje, kde mi nevrle přikázal: „Počkej,“ a odvrávoral se pryč.
Během několika minut přišel asi padesátiletý, vcelku sympaticky vypadající muž. „Takže vy jste na zvěstovatelka budoucnosti, kterou přivolala má věštkyně?“ zeptal se bez jakéhokoli pozdravu nebo představení.
„Už to tak vypadá,“ odpověděla jsem, „co chcete vědět?“ Většinou se ptali na: „Vyhrajeme tuhle válku?“ nebo „Koho zvolí za prezidenta/papeže…?“ Většinou jsem si vymýšlela. Paradox si měl zvolit někoho, kdo má alespoň minimální znalosti o dějepisu. Tento muž mě ale svou otázkou poněkud překvapil: „Jak to bude vypadat v budoucnosti?“
Po chvíli přemýšlení jsem začala vyprávět: „Lidé přistanou na Měsíci, nebo aspoň budou předstírat, že to udělali. Vymyslí auta, která budou jezdit třeba i dvě stě kilometrů za hodinu. Všude se bude chvátat, dokonce i kávu vám dají v cestovním balení, abyste se nemusel zdržovat jejím pitím v kavárně. Za krásné budou považovány ženy s tělem třináctiletých dívek, lidé budou prosazovat své názory s výbušninami navěšenými na těle, každý půlrok bude moderní jiné oblečení, několik států bude vlastnit zbraně, které by stačily na zničení celé planety, ženy ve čtyřiceti budou předstírat, že je jim stále dvacet, budou se natáčet filmy s rozpočtem, který mají chudé země na celý rok- “
„To je asi víc, než jsem chtěl vědět,“ přerušil mě vévoda, „radši už běžte … a mohla byste mi tu nechat svoje hodinky?“
June 3, 2012 Jak jsem si užívala Post a Comment

Jak jsem byla hospitalizována

Když mě bolela záda tak, že jsem pořádně nemohla sedět, přítel dostal docela fajn nápad – zajít si k doktorovi. Odsouhlasila mu to teprve po dvou zimnicích a přečtení několika děsivých článků o tom, co by mi všechno mohlo být. Zvesela jsme tedy naskočili na dvaadvacítku a odkodrcali si to až k fakultní nemocnici.
Zjistila jsem, že na pohotovosti nejsou vůbec pohotoví. V čekárně mě nechali skoro hodinu vymýšlet, jak si sednout tak, abych necítila záda. A když jsem konečně našla uspokojující polohu, tedy „seďoležet“ napůl na židli a napůl na zemi (chápu, že je těžké si to představit, ale ani mě teď už není pořádně jasné, jak jsem se do té polohy dostala), jedna z doktorek dostala strach, abych svým nepřirozeným zkroucením nevyděsila ostatní pacienty, a poslala mě čekat do ordinace. Jaký to pokrok.
Podstoupila jsem zajímavé vyšetření. Lékař si mi stoupnul za záda a praštil mě nejprve do pravé a poté do levé ledviny. Bolestí jsem sykla nejspíš přesvědčivě, protože se rozhodl, že mě hospitalizují. A tak mě k mé velké radosti ocejchovali zelenou páskou se jménem, odebrali mi několik lahví krve (při té čtvrté jsem je už začínala podezřívat, že se snaží doplnit nedostatky v krevní bance) a napíchli kanylu. Vyfasovala jsem slušivou noční košilku, ve které jsem vypadala spíš jako duch z nějakého béčkového hororu, a hurá na pokoj do postele.
Během pobytu jsem zjistila několik zajímavých věcí. Za prvé sestry vás nenechají v noci spát déle než tři hodiny v kuse. Jsou velice vynalézavé v tom, jak přerušovat váš spánek. Jednou vám musí změřit teplotu, jednou dát léky (a ne, opravdu to nejde udělat ve stejnou dobu), jindy zase musí vyvětrat. Některé to dotáhly k dokonalosti a při každé návštěvě rozsvítily všechna světla. Jeden by nevěřil, jak taková zářivka dokáže ve tři ráno štípat do očí.
Zatímco zdravotní sestry byly vynalézavé nad míru, o lidech z kuchyně se to bohužel říct nedalo. Kuchaři totiž měli zvrácenou zálibu v uzeném mase. Ze tří dnů, co jsem v nemocnici byla, jsem ho měla dvakrát k obědu a jednou se jim ho dokonce podařilo propašovat i na večeři.
Můj zdravotní stav podléhal přísnému utajení, hlavně přede mnou samotnou. Do žil mi pouštěli solný roztok a antibiotika (nejspíš), ale za celou dobu se mi ani přes mé usilovné snažení nepodařilo z žádného doktora vytáhnout, co že to se mnou přesně je a jestli už se uzdravuji.
Podobné informační embargo bylo uvaleno i na datum mého propuštění. V úterý jsem si myslela, že mě pustí ve středu, ve středu že ve čtvrtek. V pátek po budíčku (tedy deset minut po šesté hodině) se před mou postelí zjevila doktorka a tajemně mi oznámila: „Uděláme vám testy. Možná byste mohla jít domů.“
Hned v půl desáté za mnou přišla otrávená sestra a vzala mi zase nějaký ten decilitřík krve a já začala čekat na verdikt. V půl druhé už mi začalo připadat podezřelé, že stále nic nevím. Vypravila jsem se tedy za doktorkou, abych se jí zeptala, jestli tedy jo nebo ne. Zadívala se na mě, jako bych jí zrovna požádala, aby mi vyzradila státní tajemství, a preventivně řekla ne. Nevím, přesně, co dělala v následujících deseti minutách, klíčové ale bylo to, že po jejich uplynutí na pokoj vyslala sestru, která mi konečně řekla, že jsem volná.
A tak jsem zase naskočila na kodrcavou dvaadvacítku a obohacena o spoustu zážitků a balíček antibiotik jsem se vydala domů.
Scroll to top