Cesta na jih za rodinou (rozumějte z Prahy do jižních Čech) je vždycky náročný organizační problém. Plánuje se minimálně měsíc dopředu. Všichni zúčastnění porovnávají své kalendáře a dlouho diskutují o nejvhodnějším termínu setkání. Panuje napjatá atmosféra, přesouvají se dříve naplánované aktivity, dělá se nátlak.
Domluvením termínu dalšího setkání to ale nekončí. Jak se termín přibližuje, objevují se nové palčivé otázky.
V kolik v pátek přijedeme? A proč nepřijedeme už ve čtvrtek? A když tedy v pátek, tak snad alespoň dopoledne?
V potu tváře pak začnete hledat vhodné vlakové spojení, aby to nebylo moc brzy, protože do práce se prostě chodit musí. A ani moc pozdě, aby to nebylo bráno jako důkaz nedostatečného nadšení z pravidelných výjezdů.
Takže se kalkuluje a počítá. A protože se musí správně sladit návaznost tří vlaků, které mívají různě dlouhá zpoždění, vyžaduje to kreslit vývojové diagramy a vytvářet excelovské tabulky, aby se člověk ujistil, že všechno klapne.
Ale když máte ukecané pětileté dítě, které se neustále dožaduje vaší pozornosti, může se taky nakrásno stát, že si žádný vývojový diagram nenakreslíte a prostě se seknete a koupíte jízdenku na blbý čas.
Přesně jako já minulý pátek.
To pak vzorně vyzvednete dítě ze školky už po o. Prvním vlakem podle plánu (tedy o půl hodiny dřív, protože jste započítali případná zpoždění) dojedete na hlavní nádraží a tam zjistíte, že jste si omylem koupili jízdenku na vlak, který jede až za hodinu a půl.
Vaše očekávání, že vše bude klapat podle plánu, vám velí okamžitě koupit jízdenku novou. Sice už vám nevrátí peníze za starou jízdenku, nebudete mít místenku a je velká šance, že se budete místo pohodlného sezení tísnit někde v uličce (s pětiletým dítětem), ale vše bude podle plánu a vy neztratíte ani minutku času.
Ale pak si vzpomenete na to, jak krásné je radovat se z obyčejné papírové koruny a jak jste zrovna ráno četli motivační článek o tom, že se sebe vždycky máte zeptat: “Co můžu udělat, aby byl dnešek krásnější, než jsem si původně představovala?” Zhluboka se nadechnete a uděláte přesně to.
Vykašlete se na výměnu jízdenky, stres a zbytečné mačkání se ve vlaku. Chytnete syna za ruku, zasmějete se nad tím, jak jste to všechno zblbli a sednete si do kavárny. Máte přeci jen hodinu a půl času, než vám pojede vlak.
Objednáte si něco k snědku a domácí fialkovou limonádu, abyste si to udělali trochu extra. Syn se nacpe, přepije a prohlásí, že by chtěl, abyste nespárvné jízdenky kupovali častěji.
A pak celý víkend vypráví o tom, jak pil fialkovou limonádu. A chodí babičce na skalku oškubávat macešky a všem tu fialkovou limonádu vyrábí a vy se jen v duchu usmíváte, že jste pro jednou to rodičovství docela zvládli.
