O špatných jízdenkách a fialkové limonádě

Cesta na jih za rodinou (rozumějte z Prahy do jižních Čech) je vždycky náročný organizační problém. Plánuje se minimálně měsíc dopředu. Všichni zúčastnění porovnávají své kalendáře a dlouho diskutují o nejvhodnějším termínu setkání. Panuje napjatá atmosféra, přesouvají se dříve naplánované aktivity, dělá se nátlak.

Domluvením termínu dalšího setkání to ale nekončí. Jak se termín přibližuje, objevují se nové palčivé otázky.

V kolik v pátek přijedeme? A proč nepřijedeme už ve čtvrtek? A když tedy v pátek, tak snad alespoň dopoledne?

V potu tváře pak začnete hledat vhodné vlakové spojení, aby to nebylo moc brzy, protože do práce se prostě chodit musí. A ani moc pozdě, aby to nebylo bráno jako důkaz nedostatečného nadšení z pravidelných výjezdů.

Takže se kalkuluje a počítá. A protože se musí správně sladit návaznost tří vlaků, které mívají různě dlouhá zpoždění, vyžaduje to kreslit vývojové diagramy a vytvářet excelovské tabulky, aby se člověk ujistil, že všechno klapne.

Ale když máte ukecané pětileté dítě, které se neustále dožaduje vaší pozornosti, může se taky nakrásno stát, že si žádný vývojový diagram nenakreslíte a prostě se seknete a koupíte jízdenku na blbý čas.

Přesně jako já minulý pátek.

To pak vzorně vyzvednete dítě ze školky už po o. Prvním vlakem podle plánu (tedy o půl hodiny dřív, protože jste započítali případná zpoždění) dojedete na hlavní nádraží a tam zjistíte, že jste si omylem koupili jízdenku na vlak, který jede až za hodinu a půl.

Vaše očekávání, že vše bude klapat podle plánu, vám velí okamžitě koupit jízdenku novou. Sice už vám nevrátí peníze za starou jízdenku, nebudete mít místenku a je velká šance, že se budete místo pohodlného sezení tísnit někde v uličce (s pětiletým dítětem), ale vše bude podle plánu a vy neztratíte ani minutku času.

Ale pak si vzpomenete na to, jak krásné je radovat se z obyčejné papírové koruny a jak jste zrovna ráno četli motivační článek o tom, že se sebe vždycky máte zeptat: “Co můžu udělat, aby byl dnešek krásnější, než jsem si původně představovala?” Zhluboka se nadechnete a uděláte přesně to.

Vykašlete se na výměnu jízdenky, stres a zbytečné mačkání se ve vlaku. Chytnete syna za ruku, zasmějete se nad tím, jak jste to všechno zblbli a sednete si do kavárny. Máte přeci jen hodinu a půl času, než vám pojede vlak.

Objednáte si něco k snědku a domácí fialkovou limonádu, abyste si to udělali trochu extra. Syn se nacpe, přepije a prohlásí, že by chtěl, abyste nespárvné jízdenky kupovali častěji.

A pak celý víkend vypráví o tom, jak pil fialkovou limonádu. A chodí babičce na skalku oškubávat macešky a všem tu fialkovou limonádu vyrábí a vy se jen v duchu usmíváte, že jste pro jednou to rodičovství docela zvládli.

Výlet do Českého Švýcarska podruhé

Ráno mě budí kapky deště bubnujícího o střechu. Líně se převaluji z
jednoho boku na druhý a přemýšlím, jestli by v takovém počasí nebylo
lepší strávit celý den v křesle před krbem s horkým čajem a zachumlaná
do deky.
Chvilku se tou myšlenkou nechávám unášet, ale pak se odhodlám a
vylezu z postele. Už když jsme sem včera přijeli, měla jsem pocit, jako
bych vstoupila do časové bubliny. Chata, ve které přespáváme, totiž
vypadá, jako by ji někdo před dvaceti lety neprodyšně uzavřel, a my byli
jejími prvními návštěvníky po dlouhé době.
Na každém kroku dýchá nostalgie, protože zastarálá lednička ve mně
vyvolává vzpomínky na to, jak jsem byla malá a v ledničce doma nedosáhla
na vyšší poličky. Z přesně takových hrníčků jsem srkala horký čaj během
podzimních prázdnin u babičky. A v povlečení s kytičkami jsem měla
zabořený nos, když mi mamka četla pohádky před spaním.
Balím si do batohu jablka a tatranky a vzpomínám na to, jak nám
rodiče na školní výlety připravovali řízky s chlebem. Dřív jsem se za to
styděla, ale teď by se docela hodily.
Program na sobotu je jasný: fotka pod Pravčickou bránou, oběd na
Mezní louce, ulovit někde pohledy a na pramicích zase zpátky k autu.
Ač jsem v nádherné přírodě, první úsek cesty jsem docela podrážděná.
Pravda, zvolila jsem hodně známou cestu přes park, ale že půjdeme sedm
kilometrů v nepřetržitém zástupu německy, rusky, francouzsky a anglicky
hovořících turistů, jsem opravdu nečekala. Chtěla jsem slyšet zpěv ptáků
a šum listů, ne pokřikování, kde ještě se musí někdo vyfotit.
Za Mezní loukou už je naštěstí klidněji. Všichni turisté jsou
naskládaní v pohodlných autobusech s klimatizací, srkají rospustnou kávu
z automatu a spokojeně si odškrtávají další místo, které navštívili. A
já se můžu ponořit do obdivování krajiny kolem.
Na neděli máme naplánovanou už jen krátkou odpočinkovou trasu, abychom
stihli dojet včas zpátky do Prahy. Průvodce říká, že je to příjemná
vycházka vhodná pro rodiny s dětmi. Dvě hodiny stoupáme do strmého
kopce, přelézáme spadané klády a šplháme na obrovské balvany. Chvílemi
mám pocit, že se mi vzbouří posádka. Ale naštěstí jsou to dobrodruzi,
takže se vyškrábeme i na několik rozhleden.
Výlet zakončujeme pořádným obědem. Mastnýma rukama rychle dopisuji
pohledy, abych je odsud stihla poslat, a vracíme se domů. O pár puchýřů a
spoustu příjemných zážitků bohatší.

Co jsem se naučila v Thajsku

  1. Ví, jak udělat neodolatelné nabídky. Proč si kupovat jednu dopisní známku za 10 bahtů, když můžete mít dvě za třicet?
  2. Pokud během dovolené sníte víc prášků než doma za celý rok, možná nejte úplně stavění pro tropy.
  3. To, že existují mastičky, po nichž mizí opálení, neznámená, že vám to jako dalmatinovi bude slušet.
  4. Je možné žít jen na tropickém ovoci.
  5. Jaká je ideální oprava, když vám nefunguje termostat u klimatizace a v pokoji je pořád zima? Vypnout klimatizaci!
  6. Když červené víno stojí třikrát víc než v Čechách, dostanete skvělou příležitost, jak detoxikovat svůj organismus.
  7. Kdo má větší auto, má většinou přednost. Kdo má skútr a odvahu, má přednost vždycky.

7 důvodů, proč začít jezdit na kole

Po roce, kdy jsem měla svoje krásné holandské kolo vystavené v ložnici, kde sloužilo na střídačku jako sušák na osušky a lapač prachu, jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas konečně ho provětrat v pražských ulicích. Toto odhodlání bylo doprovázeno řadou svízelných situací. Mimo jiné tím, že se díky oněm úžasným holandským řidítkům nevešlo do výtahu ani do sklepa. A tahat ho pokaždé vyjížďce do čtvrtého patra jsem shledala poněkud únavným.

Neptejte se proč, ale na chodbě ve sklepě máme uskladněné zrezivělé dopravní značky. Při jedné z mých světlejších chvilek mně napadlo, že bych kolo mohla zamykat u nich. Sice jsem pak pokaždé zamazaná od rezi, jako bych právě oškrábala okapy celému městu, ale za možnost prohánět se v ulicích na dvou kolech to rozhodně stojí.
Proč je tedy dobré začít jezdit na kole?
  1. Budete mít spoustu příležitostí poznat vaše město. Obzvlášť ve chvílích, kdy jedete někam, kde to neznáte, a zasekne se vám navigace.
  2. Získáte spoustu záminek k nákupu nového oblečení. Na fotkách sice sukně vypadají jako úžasný cyklistický úbor, ale realita toho odhaluje víc, než by bylo vhodné.
  3. Opálíte se. Hlavně vyjížďky kolem poledne mají tendenci se nečekaně protahovat (viz bod 1).
  4. Budete si mnohem víc všímat chodců okolo sebe. Jeden by nevěřil, kolik se jich hemží na chodnících, když tudy potřebujete projet.
  5. Perfektně se seznámíte s převýšením terénu. Šlapání do kopce se vám natolik vryje do paměti, že po pár dnech budete schopní do map dokreslovat vrstevnice.
  6. Pravidelným mlácením se o šlapačku do lýtka si dramaticky zvýšíte odolnost proti bolesti.
  7. Zlepšíte své chování v krizových situacích. Chvíle, kdy nasazujete spadnutý řetěz v noci u čtyř proudé silnice,  nebo chytáte botasky, které neustále vyskakují s košíku na řidítkách na silnici, vám ani jinou možnost nedají.

Co vy a kolo? Jezdíte? Nebo naopak cyklisty nesnášíte?

Jak jsem cestovala

Rychle hodit na záda krosnu, do jedné ruky popadnout spacák, do druhé karimatku.
„Máš dost igelitových tašek?“ Kontroluji na půli cesty ze dveří. Nechci spát ve vlhkém, až se cvakneme.
„Nejede ta tramvaj nějak dřív?“ ptá se přítel místo odpovědi.
Rázně zavrtím hlavou. „Včera jsem to kontrolovala. Za tři minuty jede další.“ Tři minuty v sobotu dopoledne? Naivní i po tolika letech
Čekáme tři minuty. Pomalu si sbírám zavazadla a jdu se akčně připravit zastávce.
Další tři. Začínám být nervózní. Jdu si zkontrolovat jízdní řád a zjišťuji milou novinku, že ode dneška je v platnosti jeho letní, osekaná verze.
A ještě tři. „Ten vlak prostě musíme stihnout! Když tak poběžíme,“ rozdávám pokyny jako před nějakou bojovou akcí, když se na obzoru vynoří žluté vozidlo MHD.
Na nádraží nakonec dorážíme celých osm minut před odjezdem vlaku. Pohodička. Stíhám i koupit přepraženou kávu a vyšmelit s prodavačkou přebytečné cukry za extra smetanu, kterou vzápětí při poklusu na nástupiště ztratím.
Oprýskaná mašina rychlíku se se supěním začne rozjíždět. To, že vyjela o deset minut později, ani nevnímám jako zpoždění. Usrkávám hořký nápoj a koukám z okna, jak se kolem trati vlní pošmourná ranní krajina. Obličeje spolucestujících jsou zachmuřené podobně jako obloha nad námi.
Podezřele dlouho čekáme ve stanici, kde rychlík normálně ani nestaví. Pak jedeme jakousi vesnicí, jejíž název jsem v životě neslyšela. To už jsem zapomněla, jak vypadá trasa, po níž jsem se každý týden harcovala na vysokou a zpět?
Do vagonu vchází průvodčí. Těmi několika vlasy přehozenými přes klubající se plešku nikoho nepřesvědčí, že má kštici jako ve dvaceti. Ale snaha se cení! U dveří něco zamrmlá. Pochytím jen: „…výluka… autobusy…zpoždění…
I z té útržkové informace je mi jasné, co musím udělat, jestli chci mít alespoň nepatrnou šanci, že na nás bude čekat přípoj:
„Mohl byste zavolat do Budějovic, aby na nás počkal-“ nasazuji svůj nejmilejší hlas a ruku s jízdenkou mám napřaženou do uličky. Průvodčí s přehazovačkou mé štkaní rázně přeruší: „Musíme věřit, že ano!“ a spěšně se ode mně vzdálí. „Věřit!“ zaslechnu, jak opakuje i o dvě sedadla dál.
Věř a přípoj na tebe počká … ne, to nezní jako České Dráhy. Rozhodnu se být neodbytná. Čekám na to, až znovu přijde. Ale zřejmě to tuší, protože do vagonu nezabrousí podezřele dlouho.
Jako lovec číhající na svou kořist mám zbystřené všechny smysly, takže jakmile na opačném konci vagonu zaslechnu zvuk procvakávaných jízdenek, vydám se tím směrem.
„Prosím vás, už víte, jestli na nás ten vlak bude čekat?“ zeptám se sladce.
Žádná odpověď. Průvodčí bez povšimnutí přechází k další sedačce. Neochvějně jdu za ním. „Víte, ten vlak mi nesmí za žádnou cenu ujet.“
Ticho. Drží snad bobříka mlčení?
Tančíme kolem sebe až na druhou stranu vagonu, cestující nás ospale pozorují. Už to pomalu vzdávám a v hlavě začínám spřádat krkolomné plány na alternativní dopravu. Když v tom se začnou rty mlčenlivého zaměstnance ČD pohybovat a zformulují sotva slyšitelné: „Ten přípoj většinoučeká.“
Když ze mě opadne euforie z toho, že jsem z něj vymámila odpověď, uvědomím si, že i tato informace byla v podstatě k ničemu. Ale to už průvodčí prchá do druhého vagonu. A tak se jen zase posadím a doufám…
Motorák jsme naštěstí stihli. Půlku vody sice propršelo, ale ani jednou jsme se necvakli. A stali jsme se přeborníky v rychlém balení stanu. Déšť dokáže být skvělým motivátorem.
Cesta zpět. Jedu o den dřív než ostatní, takže se zase musím spolehnout na veřejnou dopravu. Vsázím raději na autobus.
„Hodíme tě autem alespoň do Týna. Tam ti to pojede líp než téhle vesnice,“ kamarádi jsou na mě hodní. I když mám najitý spoj z „téhle vesnice“, nechávám se odvézt.
Na nádraží zjišťuji, že stihnu i „pražáka“, který jede o hodinu dřív než můj autobus. Přestože mi kručí v břiše, posadím se na zastávku a poslušně čekám. Do půl hodiny jsem v Budějovicích, tak si něco koupím až tam.
Deset minut zpoždění? Vždyť už jsem říkala, že to vlastně ani není zpoždění!
Dvacet? I to už se mi párkrát stalo. Každou chvílí tady bude.
Třicet? Ne, ten hlad ovládnu. Nemůžu riskovat, že by autobus zrovna teď přijel a já byla v sámošce naproti.
Čtyřicet? Třeba, když se hodně napiju, ten hlad přejde.
Padesát? Potřebuju čůrat!!!
Přijíždí MŮJ spoj, po pražákovi ani stopa. Autobus zastavuje před nádražím. Vůbec nezajíždí k zastávce. To je podezřelé! Ale nemůžu si dovolit, aby mi ujel, močový měchýř by mi to už nikdy neodpustil.
Kvapně beru všechna zavazadla a běžím k autobusu.
„Do Budějovic,“ vypadne ze mě ještě přede dveřmi a zmateně začnu lovit peněženku z kabelky. Vůbec nevnímám, že na mě řidič mluví.
„Říkám, že bych vás správně neměl vůbec vzít,“ začnu poslouchat až teprve, když mu cpu padesátikorunu do ruky.
„Co?“ zeptám se nechápavě a snažím se nemyslet na kručení v žaludku.
„Nedostali jsme smlouvu s krajem a smíme tu jen vysazovat lidi z Bechyně.“
Nadechuju se, abych znovu vypustila: „Co?“, ale včas si uvědomím, že to by mě asi do Budějovic nedovezlo a tak raději zkusím: „A nešlo by udělat výjimku? Čekám tu už skoro hodinu.“
„No dobře,“ odpoví s významným povzdechem, „Čtyřicet
korun, ale bude to bez lístku,“ řekne řidič rebelsky a vezme padesátikorunu, kterou mu celou dobu podávám. Nevrátí mi. Ale to nevadí, hlavně že jedu!
A příště radši vsadím na parník.
Scroll to top