Lektorka byla sympatická už od samého začátku, kdy nás provedla obsahem kurzu poněkud svérázným způsobem: “Nejdřív se budete dusit, pak si trochu popícháme břicha, navodíme infarkt a pořádně se popálíme. Takže na dva dny máme co dělat.” Ve slovní krasojízdě pokračovala prohlášením: “Ptejte se na cokoli a nebojte se, že budete mít blbý dotaz. Minulý týden jsem učila policajty.”
A tak jsme se do toho pustili a opakovali si, jaké tlakové obvazy používat, jak nic nevytahovat z ran a jak dávat správnou masáž srdce po dechu lapajícím Andulám. Už asi nikdy nevymažu z hlavy písničku Staying Alive od Bee Gees, která má dle anglického Red Cross ideální tempo pro resuscitaci. A přátelé mě od té doby podezírají, že jsem sponzorovaná výrobcem silikonových rukavic, protože každému cpu pár do kabelky s tím, že nikdy neví, kdy se jim bude hodit.
Na závěr nám lektorka namaskovala velice realisticky vypadající zranění, která jsme si měli navzájem ošetřovat. Neznalý by mohl mít pocit, že správný postup u jakéhokoli rány je všechno pečlivě nafotit, odeslat to na Facebook, pak dlouze konzultovat, co píšou v příručce, a pak to nějak obvázat, ale hlavně abychom se moc neumazali. Nadobro jsem si ujasnila, že s ustřeleným okem a podřezanými žilami bych nevypadala zrovna dvakrát esteticky.
Z kurzu jsem si odnesla asi metr dlouhý seznam věcí, které musím doplnit do domácí lékarničky, a otázku, proč se na školách nevěnuje víc času výuce první pomoci. Nebylo by to užitečnější, než zpaměti vědět, kdy na trůn usedl Václav IV.?