Objednala jsem si nové světlo na focení. I přesto, že jsem byla v den doručení celou dobu doma, pošťačka mi jen hodila lístek do schránky (věčný evergreen mého života), ať si pro to koukám přijít na poštu. Na poštu, která je dobré dva kilometry daleko. Takže si pravděpodobně v živých barvách dokážete představit, jak vřelý vztah k listonošce chovám.
V pátek dopoledne mi volá ustaraná paní z eshopu, odkud jsem si blesk objednávala, že už mám čas jen do pondělka, jinak zboží pošlou zpátky. No dobře, konec prokrastinování. Hned navečer tam zajdu.
Ale jak už to tak bývá: deset předcházejících dní bylo v kuse krásné slunečné počasí, bez jediného mráčku a teploty ani v noci neklesly pod pětadvacet stupňů. Takže tentokrát se v pět hodin rozprší tak silně, že mám pocit, jako by do Prahy docestovaly tropické monzuny.
Kalkuluji, jestli světlo zvládnu odnést, když v jedné ruce budu držet deštník. Ani jedna kombinace (deštník v jedné ruce a světlo v podpaží druhé, deštník pod bradou a o v obou rukou světlo, deštník hozený v popelnici a obě ruce volné…), ale nevypadá moc realizovatelně. Odhodlám se tedy něčemu velice odvážnému: jako hrozně dospělý člověk pojedu autem! Jsou to dva kilometry, to přece musím zvládnout.
Půl hodiny sedím u počítače a na mapách plánuju trasu, kudy se vydám. Musím se vyhnout téhle velké křižovatce. A tamtěm semaforům. A ideálně, abych zatáčela jen doprava, abych nemusela přejíždět pruhy. Pečlivě trasu zadávám do navigace jednoho z telefonů a hrdě odcházím k autu. Jsem tak samostatná!
V autě čekám patnáct minut, aby se chytila GPS. Bez úspěchu. Ještě, že mám navigaci i na druhém mobilu. To bych po paměti nedojela. Nastavuju nějakou trasu a vyjíždím. Samozřejmě mě to navede na tu velkou křižovatku i semafory. A doleva odbočuji nejmíň dvakrát. Ale jedu a to se počítá.
Zahýbám o odbočku dřív, než jsem měla. Při otáčení musím zajet na obrubník. Přes dešťový orchestr zaslechnu slabé prásknutí, ale nevěnuji tomu žádnou pozornost. Všechny moje smysly zaměstnává akční scéna přede mnou: dát přednost MHDčku, které právě vyjíždí ze zastávky.
Vytoužená pošta je konečně přede mnou. Elegantně, na potřetí parkuji a vystupuji z auta. Obcházím ho, abych si z druhé strany vyndala deštník a kabelku. Zrak mi ulpí na přední gumě.
Je nějak podivně zdeformovaná. Skoro, jako by byla úplně vyfouklá. To není
dobré znamení.
Je nějak podivně zdeformovaná. Skoro, jako by byla úplně vyfouklá. To není
dobré znamení.
Sednu si zase zpátky do auta a čekám, až přijde přítel, se kterým jsem si u pošty dala sraz, aby mi mohl pomoct s nákladem.
„Nevšiml sis, jestli jsme ráno neměli píchlou pneumatiku?“
ptám se nenápadně místo polibku na přivítanou.
„Ne, asi neměli,“ odpovídá přítel a pomalu začíná bystřit, že se asi něco
stalo.
ptám se nenápadně místo polibku na přivítanou.
„Ne, asi neměli,“ odpovídá přítel a pomalu začíná bystřit, že se asi něco
stalo.
„Hmmm … teď mi přijde trochu vyfouklá.“
„TROCHU?!?“ vyjekne přítel, když kolo zběžně sjede pohledem.
„Vždyť to je úplně prázdný!“
„Ahá. Tak to pak musíme doma vyměnit, viď?“
„DOMA?!?“ vyjekne přítel podruhé, „vždyť to se zkřiví celý „jakési cizí slovo,
které je součástí kola a může se zkřivit, když se po něm jezdí“. Ta pneumatika se musí vyměnit hned.“
„Vždyť to je úplně prázdný!“
„Ahá. Tak to pak musíme doma vyměnit, viď?“
„DOMA?!?“ vyjekne přítel podruhé, „vždyť to se zkřiví celý „jakési cizí slovo,
které je součástí kola a může se zkřivit, když se po něm jezdí“. Ta pneumatika se musí vyměnit hned.“
A tak nad přítelem držím svůj kytičkatý deštník, zatímco on za temného hřmění a vytrvalého deště klečí na mokrém asfaltu a v béžových kalhotách a světle fialové košili oceňuje to, jak jsem hrozně dospělá…Zdroj fotky: Ammy Stebins
