Category: K zamyšlení

Sice se na nás z každé knihy o osobním rozvoji valí poučení o tom, jak si své sny máme plnit TEĎ a neodkládat je na vhodnější dobu někdy v budoucnosti. Ale komu by se zrovna dneska večer po náročném dni chtělo přestat do nekonečna procházet Instagram a místo toho raději konečně udělal ten nový web nebo začít psát knížku, o které mluví posledních pět let?

Taky odložím, co můžu, a nebudu daleko od rekordu v počtu shlédnutých seriálů. Ale nedávno mě i mojí motivaci nakopla jedna spisovatelka. Ke konci roku jsem dočetla Literární spolek krásné literatury a bramborových koláčů (mimochodem jeden z nejlepších románů, ke kterému jsem se minulý rok dostala) a pak si začala hledat informace o autorce a o tom, jaké další knížky napsala. Když jsem zjistila, že pouze tuto jednu, byla jsem zklamaná.

Mé zklamání se ještě prohloubilo, když jsem objevila, že Mary Ann Shaffer už nežije. A co bylo snad ještě horší – že zemřela dřív, než knížku stihla dopsat. Dokončit ji za ní musela její neteř.

Nemohla jsem přestat přemýšlet, kolik krásných románů na světě mohlo být, kdyby začala psát dřív. A od té doby si na ní musím vzpomenout pokaždé, když jen tak bezcílně bloumám internetem místo toho, abych překonala svojí lenost a strach a začala pracovat na tom, na čem mi skutečně záleží. Budu ráda, když si na Mary Ann Shaffer taky někdy vzpomenete a utečete z Facebooku o něco dřív než obvykle.

Mám pocit, že při každém ohlédnutí za uplynulým rokem, které tady sepisuji, prohlašuji, jak daný rok byl rokem velkých změn a výzev. Musím se usmívat, protože když na svět přivedete potomka, všechno ostatní najednou působí spíš jako lehké kosmetické úpravy.

Tohle ohlédnutí bude asi trochu patetické, ale přičtěme to mateřským hormonům a v poklidu to přejděme. Slibuji, že příští rok to bude zase o tom, kolik jsem toho procestovala, kolik řek jsem splula a kolik nocí spala pod širákem.

Uplynulý rok byl:

• o odříkání, protože s rostoucím břichem se zmenšovalo množství věcí, které jsem mohla dělat. Což je pro někoho, kdo vždycky stavěl svobodu na první příčku svých hodnot, docela náročné zkousnout,
• o trpělivosti, když jsem na porod čekala mnohem dýl, než by mi bylo milé,
• o překonávání strachu, protože když jdete ven s kočárkem, ve kterém máte týdenního tvorečka, který je to nejroztomilejší, co jste kdy v životě viděli, bojíte se úplně všeho – abyste mu přílišným drncáním nezlomili páteř nebo aby se na vás nepřevrhl náklaďák, který právě vyjel ze zatáčky,
• o humoru, protože dny, kdy spíte všehovšudy tři hodiny, nestíháte se vysprchovat a máte pocit, že jestli po zahradě s kočárkem objedete ještě jedno kolečko, pukne vám hlava nudou, jinak překonat nejdou,
• o pokoře, protože sledovat toho malého uzlíka, jak postupně procitá a začíná užívat si svět kolem sebe, je ten největší zázrak, jehož můžete být svědkem.

A taky jsem byla na dovolené v Rakousku! To jen abyste věděli, že mi to mateřství nevzlezlo na mozek úplně 🙂

Nedávno jsem naštívila Hellbrunn – letohrádek poblíž Salcburku, kde sídlili arcibiskupové. Hlavním lákadlem pro turisty ale není zámek samotný, nýbrž fontány, které se nachází v přilehlých zahradách. V průvodci se o nich zmiňovali jako o “tajemných fontánách“, což okamžitě vzbudilo mou zvědavost. Potutelně se usmívající průvodkyně, která nás přivítala u vstupu do zahrad, celkové napětí ještě prohloubila.

Začínalo to jako běžná komentovaná prohlídka zámeckých zahrad. O něco početnější skupina turistů, než by bylo příjemné, se shlukla před fontánou číslo jedna. Průvodkyně nás zasypala informacemi o skryté symbolice jednotlivých soch a o inspiraci antikou. Suchá fakta, ale jí pořád pocukávaly koutky. Podezřelé.

Když skončila s výkladem, návštěvníci se pomalu začali přesouvat k dalšímu architektonickému počinu. Všichni s neutrálními výrazy, jaký mívají dospělí, když se něco zas tak moc nebaví, ale musí se tvářit důstojně, aby to na nich nikdo nepoznal.

Schválně jsem se trochu zdržela, abych si fontánu mohla vyfotit. Po chvilce jsem zepředu zaslechla zavísknutí. Myslela jsem si, že se mi to jen zdá, a dál se soustředila na hledání co nejzajímavější kompozice fotky. Zavísknutí se ale ozvalo znovu. Přestala jsem fotit a rychlým krokem se vydala ke zbytku prohlídky. Co se to tam děje?

Připojila jsem se ke skupině a nenápadně sondovala, kdo tu předtím povykoval a proč. Ale průvodkyně už mezitím dál chrlila letopočty a umělecké slohy. Jediná změna, kterou jsem zpozorovala, byla ta, že dvěma ženám kolem šedesátky začaly šibalsky svítit oči podobně jako naší průvodkyni.

Manýrismus. Biskup. Inspirace Benátkami. Víííísk!
Hlouček japonských turistů přestal fotit selfíčka a s povykem uskakoval. Tentokrát jsem se už ale měla na pozoru a konečně jsem pochopila, o čem průvodce mluvil, když mě do Hellbrunnu lákal na tajné fontány. Jeden z biskupů tak toužil bavit své hosty nečekaným způsobem, že vodní trysky zabudoval na místa, která od fontán tak úplně neočekáváte – do chodníku, do stěn nebo rámů dveří. A aby jeho potěšení bylo ještě větší, ke každé fontáně někde skryl tlačítka, pomocí nichž mohl proud dle libosti zapínat nebo vypínat. Rozpustilý výraz naší průvodkyně najednou začal dávat perfektní smysl.

Na konci prohlídky všichni odcházeli zmáčení, ale s úsměvem od ucha k uchu. Což jsem popravdě nečekala vzhledem k tomu, že teplota se teprve velice pomaličku přibližovala ke dvaceti stupňům. Od té doby proto přemýšlím, jestli by se podobné fontány neměly zavést na víc míst, na nichž se lidé snaží být za každou cenu vážní a přehnaně dospělí – na přepážky pošt a úřadů nebo do front u pokladen. Co myslíte, zabralo by to? 

Zdá se, že tři sta šedesát pět dní je kratičká doba. Když jsem jednotlivé dny prožívala, viděla jsem hlavně jejich rutinu – probudit se, posedět u kávy, jít retušovat, zhltnout oběd a utíkat na focení. Večer se kouknout na seriál a hurá do hajan, aby se vše mohlo druhý den opakovat. Ale když jsem si stejně jako loni na začátku ledna sedla ke svému deníku a rozhodla se všechnu tu rutinu zapsat a zanalyzovat, byla jsem příjemně překvapená, že jsem se zase tak moc nenudila.

Měla jsem štěstí, že jsem poznala spoustu nádherných zákoutí naší úžasné planety. Na Maledivy se v myšlenkách vracím několikrát týdně a snažím si přehrávat každičký den, který jsme tam byli, abych na nic z toho nezapomněla, protože vím, že tak úžasné dobrodružství se odehrává jen párkrát za život.

V Londýně jsem si připadala jako hardcore cestovatel, když jsem si na pět dní sbalila jen do maličkého batohu (a pak z něj před letištní prohlídkou zapomněla vyndat železný obušek). A ve Švédsku jsem se zase cítila jako tremp, když jsme po celém dni výletování někde rozložili stany, zapálili vodnici, nalili víno a debatovali, dokud se nezačalo stmívat. Což většinou bývalo kolem druhé v noci.

V Čechách jsem splula Lužnici a Berounku, poprvé řídila vlastní loď, seděla u bezpočtu táboráků, přejedla se smažáku s hranolkami a v hlavě fantazírovala, jaké by to bylo strávit na řece jen s celtou a plavkami třeba čtrnáct dní v kuse.

V rekordním čase jsem se vyškrábala na Sněžku a s nacpanou krosnou na zádech se snažila škrábat po rovných cestách Malé Ameriky. Do té doby jsem si neuvědomila, že malé boty můžou být při delších túrách fakt velký problém.

Mnohokrát jsem samu sebe i ostatní poznala z nových stránek. Ty mě někdy mile překvapily a někdy naopak zklamaly.
Naučila jsem se, že slova ve skutečnosti až tak moc neznamenají, dokud nejsou podložená činy.
Že aniž bych chtěla, můžu se občas zachovat jako sobec a zpětně to pak pořádně mrzí.
Že můžu vyhořet v práci, kterou nade vše miluji.
Že občas je třeba střet s realitou někoho jiného, abych přestala fňukat a začala být zase vděčná.
Že všechno dopadne tak, jak má. A to je většinou dobře.

Jak jste si předchozí rok užili vy?