Category: Cestování

May 31, 2024 Cestování Post a Comment

O špatných jízdenkách a fialkové limonádě

Cesta na jih za rodinou (rozumějte z Prahy do jižních Čech) je vždycky náročný organizační problém. Plánuje se minimálně měsíc dopředu. Všichni zúčastnění porovnávají své kalendáře a dlouho diskutují o nejvhodnějším termínu setkání. Panuje napjatá atmosféra, přesouvají se dříve naplánované aktivity, dělá se nátlak.

Domluvením termínu dalšího setkání to ale nekončí. Jak se termín přibližuje, objevují se nové palčivé otázky.

V kolik v pátek přijedeme? A proč nepřijedeme už ve čtvrtek? A když tedy v pátek, tak snad alespoň dopoledne?

V potu tváře pak začnete hledat vhodné vlakové spojení, aby to nebylo moc brzy, protože do práce se prostě chodit musí. A ani moc pozdě, aby to nebylo bráno jako důkaz nedostatečného nadšení z pravidelných výjezdů.

Takže se kalkuluje a počítá. A protože se musí správně sladit návaznost tří vlaků, které mívají různě dlouhá zpoždění, vyžaduje to kreslit vývojové diagramy a vytvářet excelovské tabulky, aby se člověk ujistil, že všechno klapne.

Ale když máte ukecané pětileté dítě, které se neustále dožaduje vaší pozornosti, může se taky nakrásno stát, že si žádný vývojový diagram nenakreslíte a prostě se seknete a koupíte jízdenku na blbý čas.

Přesně jako já minulý pátek.

To pak vzorně vyzvednete dítě ze školky už po o. Prvním vlakem podle plánu (tedy o půl hodiny dřív, protože jste započítali případná zpoždění) dojedete na hlavní nádraží a tam zjistíte, že jste si omylem koupili jízdenku na vlak, který jede až za hodinu a půl.

Vaše očekávání, že vše bude klapat podle plánu, vám velí okamžitě koupit jízdenku novou. Sice už vám nevrátí peníze za starou jízdenku, nebudete mít místenku a je velká šance, že se budete místo pohodlného sezení tísnit někde v uličce (s pětiletým dítětem), ale vše bude podle plánu a vy neztratíte ani minutku času.

Ale pak si vzpomenete na to, jak krásné je radovat se z obyčejné papírové koruny a jak jste zrovna ráno četli motivační článek o tom, že se sebe vždycky máte zeptat: “Co můžu udělat, aby byl dnešek krásnější, než jsem si původně představovala?” Zhluboka se nadechnete a uděláte přesně to.

Vykašlete se na výměnu jízdenky, stres a zbytečné mačkání se ve vlaku. Chytnete syna za ruku, zasmějete se nad tím, jak jste to všechno zblbli a sednete si do kavárny. Máte přeci jen hodinu a půl času, než vám pojede vlak.

Objednáte si něco k snědku a domácí fialkovou limonádu, abyste si to udělali trochu extra. Syn se nacpe, přepije a prohlásí, že by chtěl, abyste nespárvné jízdenky kupovali častěji.

A pak celý víkend vypráví o tom, jak pil fialkovou limonádu. A chodí babičce na skalku oškubávat macešky a všem tu fialkovou limonádu vyrábí a vy se jen v duchu usmíváte, že jste pro jednou to rodičovství docela zvládli.

May 24, 2024 Cestování Post a Comment

Magie z fast foodu

Už šestou hodinu se mačkáme v autě. Kilometry líně ubíhají, došla témata k hovoru a předstírám, že jsem si nevšimla, že syn i přes můj výslovný zákaz sleduje YouTubery hrající Minecraft. Máme před sebou ještě další čtyři hodiny, standardy poněkud poklesly.

Potřebujeme pauzu a něco teplého k jídlu.

Na obzoru se vynoří sytě červené logo rychlého občerstvení. Zaženu myšlenky na to, že v půllitrovém nápoji bude pravděpodobně víc cukru než v celé bonboniéře, což se moc neslučuje s mým předsevzetím, že po dovolené musím bezpodmínečně zhubout. A jen hladově kývu, ať tam manžel zastaví.

Syn má tradičně nejvíc otázek ve chvíli, kdy se rychle snažíme vybrat, co si objednáme. Dneska ho zajímá, jestli mají státy kromě hlavního města i hlavní vesnici. Zasypává mě otázkami a já cítím, jak mi stále rychleji buší ve spáncích. Nádech, výdech. Představ si svou malou zenovou zahrádku. Nádech, výdech. Klidně ji rozkopej, ale nekřič na to dítě, které si teď nemělo s kým šest hodin povídat.

Abych předešla scéně, prosím syna, aby nám zatím našel místo k sezení, že mu něco vyberu. Nádech, výdech. Objednávám a očima pátrám, kam se syn posadil.

Vybral stůl s vysokými barovými židlemi, na které se sotva vysoukal. Někde se mu povedlo najít sytě žlutou kartonovou korunu. Trůní mu na hlavě a pusu má od ucha k uchu. Pohupuje nohama, kterýma nedosáhne na zem. Jen co si všimne, že ho pozoruji, rozzáří se, jako by mě nejmíň měsíc neviděl.

Před pár týdny propadl potterovské mánii a v každé volné chvilce mácháme klacky a křičíme přitom: “Wingárdium Leviosáááá”. Ale když ho teď vidím, tak šťastného po dlouhé, nudné cestě, uprostřed plastové restaurace s papírovou korunou na hlavě, říkám si, že on žádná kouzla nepotřebuje. Dokáže udělat magickou každou chvilku, kterou zažívá.

September 13, 2019 Cestování Post a Comment

Jak jsem byla na odpočinkové dovolené s 5 dětmi – 2. část


Abyste pochopili plný rozsah zde popisovaných událostí, doporučuji četbu zahájit popisem první části dovolené.



Den 7:
Nefunguje klimatizace.

Syn se hned po probuzení snaží prchnout z pokoje za číšníky. Už vím, že nejsem pyšná. Jen zhrzená.

Máme nový pokoj. Teče v něm voda! Z odpadu.
Syn se nás snaží rozveselit a maluje po stěnách propiskou.

Den 8:
Syn odmítá jídelní židličku, rukávky, kruh, kořárek. Vlastně cokoli, co by nám nějak mohlo usnadnit práci.

Děti projevily nečekanou míru spolupráce a sofistikovanosti. Zvládly ulovit dvě náhodné ženy, které vmanipulovaly do toho, že si s nimi nadšeně od rána hrají na tabletech, a hned po obědě je berou na zmrzlinu.
Děti nás o tom uchváceně v pravidelných intervalech informují.

Den 9:
Dohnala mě karma. A otrava jídlem. Nic moc.

Den 10:
Jedeme na výlet! Je čtyřicet stupňů ve stínu. Od rána.
Máme auto z půjčovny. Bohužel k němu zapomněli přibalit tlumiče. Dokonale splýváme s cestou před námi. Cítíme každý výmol, kanál, kamen.

Dějí se věci, o nichž jsem si nikdy nemyslela, že jsou v EU možné. Vykážou nás z benzínky, protože NEMAJÍ benzín. I na Maledivách ho prodávali v PET lahvích před každým obchodem. Hned vedle nafukovacích lehátek a čerstvě vykuchaných tuňáků.
S blikající kontrolkou je cestování hned o chlup napínavější.

Všechny památky na ostrově mají dva společné znaky:
   1. Jedná se o na sebe navršené kameny. Většinou do výšky v rozmezí 0,5 – 2 metry.
   2. Děsně na ně praží sluníčko.

Za odměnu navštěvujeme vyhlášenou rybí restauraci. Děti odmítají cokoli pozřít a dožadují se kebabu. A zmrzliny.

Ke konci výletu jsme už horkem tak zmožení, že poslední památku jako správní turisté jen objíždíme autem, abychom nemuseli opouštět klimatizované prostory. Ale aspoň jsme dost zpomalili, tak nás laskavě nesuďte!

Den 11:
Pohyb hotelem je téměř nemožný. Syn se nejdřív musí zastavit na recepci, kde dostává papírové origami. V kuchyni musíme počkat na jablko vykrájené do tvaru labutě. Následuje privátní prohlídka jídelny a buchtička. Škoda, že se nezastavujeme i na baru, protože já jsem pak vždycky zralá na víno.

Díky tomu, že neustále čekám, až si syn odbyde své sociální rozmařilosti, vím, kdo z personálu má kolik dětí, odkud pochází a kdo se právě dostal na filosofickou fakultu. Určitě to bylo jednodušší než dostat se k bazénu.

Pokud je personál náhodou tak neurvalý, že by se chtěl v klidu a nikým nerušen naobědvat, syn si najde místo, kde na něj uvidí ÚPLNĚ všichni a vybalí takové taneční kreace, za které by se nemusel stydět ani Michael Jackson. Po kom to dítě je, nemám nejmenší tušení.

Den 12:
Odlétáme.
Personál se srdceryvně loučí se synem. Děti se snaží propašovat co nejvíc kamení do kufrů.

Byla to úplně jiná dovolená, než na které jsme jezdívali bez dětí. Bylo to náročné, vtipné, svérázné, dojemné, líné i napínavé. Jsem vděčná za každý den, který jsem si tam mohla užívat.

Ale teď už vzhůru za novými dobrodružstvími, která na nás čekají v Praze. Syn se v Řecku naučil chodit a s jeho odhodláním bude do čtrnácti dnů metat kozelce, abych se s ním moc nenudila.

September 4, 2019 Cestování Post a Comment

Jak jsem byla na odpočinkové dovolené s 5 dětmi – 1. část


Kde: na Kosu
Jak dlouho: 12 dní
Účastníci zájezdu: 4 naivní dospělí, gang čtyř dětí, jednoleté mimino



Den 1:
Přežili jsme cestu letadlem s jednoletým dítětem. Schytali jsme jen dva nenávistné pohledy, když dával (hlasitě) najevo své rozhořčení nad nastálou situací. Navzdory mým optimistickým očekáváním v letadle nespal. Nespal ani v autě cestou na letiště. Ani v autobuse cestou z letiště. Ani v hotelu. Já bych spala už jen proto, abych se o něj nemusela aspoň na chvilku starat.

Přenastavili jsme se na jižanský čas, kdy všechno bude hotové do deseti minut. Na připravený pokoj jsme v lobby čekali dvě hodiny.

Všichni milují našeho syna. Není to bohužel oboustranné, což se syn nerozpakuje dávat (hlasitě) najevo. Podobně vřelý vztah jako obsluha hotelu k synovi mají děti kamaráda ke kamení na pláži. Už ho mají nasbíraná tak tři kila. Věřím, že šutry dost litují, že taky (hlasitě) nemůžou dávat najevo svůj nesouhlas. Když děti nesbírají kameny, frekventovaně nás informují o tom, že mají chuť na zmrzlinu.

Počet přečtených stránek: 0

Den 2: 
Fouká vítr. Silný vítr. Odnáší matrace. Převaluje židle. Snažit se udržet na jednom místě všechny mrňavé hračky, jednoletého syna, osušky, klíče od pokoje, plavky a osušky a přitom nerozlít víno, je vcelku náročná kratochvíle.
Vítr nevadí pouze dětem kamaráda. Kamení se dá sbírat i při něm.

Syn začal nenávidět kočárek. Z věčného nošení máme ruce vytahané jak opičáci. Začíná si zvykat na personál. Už olíbal půlku uklízecího sboru. Jeho vztah k moři je ambivalentní. Rád k němu zdrhá, abychom moc neodpočívali. Ale neschvaluje (hlasitě), když je mokrý nad úrovní kolen.

Manžel si ulovil otravu jídlem. Odpoledne došlo víno. Nejsem si jistá, co mi dělá větší starosti.
Na zmrzlinu jsme šli už po obědě.

Počet přečtených stránek: 0

Den 3:
Přiletěl kamarád s dalšími dětmi. Dětí už je víc než dospělých. Relax začíná!
Děti přestaly toužit po zmrzlině. Místo toho nás v pravidelných interalech informují, že moře je nudné a chtějí jít hrát něco na tabletu.

Syn si zvykl na pozornost, takže se jí dožaduje od úplně každého. I od toho, kdo zrovna není nad dětmi se rozplývající typ. Tam to pak končí hlasitým nesouhlasem dítěte a káravým pohledem postiženého dospělého.

Nefunguje výtah a neteče teplá voda. Na nápravě se usilovně pracuje. Opraváře volali zrovna před deseti minutami.

Večer si jdu zaplavat. Vypadám u toho tak zbídačeně, že se odkudsi vynořuje loď a posádka se mně s obavami v hlase ptá, jestli mě raději nemají svézt zpátky na břeh. Bere mi to odhodlání k jakékoli další fyzické aktivitě.

Počet přečtených stran: 1

Den 4: 
Nefunguje výtah. Paní na recepci si pořídila nějaké divné součástky (nejspíš z výtahu), na nichž řecky a dost energicky demonstruje, proč ten krám nejede. Nošení kočárku do druhého patra je podle mě vhodnou náhražkou fyzické aktivity.

Děti se naučily objednávat si pití na baru. Od rána jsme je neviděli na pláži. Bojím se jít si pro své pití, aby mě za to barmanka neproklela do pátého kolene.

Syn zjistil, že nás při chůzi vlastně k ničemu nepotřebuje a značně rozšířil svůj operační rádius. Už si nevzpomínám, jaké to je snídat v sedě. O klidnou odpolední kávu se už ani nesnažíme. Na večeři chodíme zbaběle, až když usne.

K večeru došlo víno.

Počet přečtených stran: Přestávám to počítat. Jsem frustrovaná. Došlo víno.

Den 5:
Nefunguje výtah a neteče voda. Víno došlo před obědem. Syn se snaží napodobovat ostatní děti a objednávat si na baru. Doufám, že nikoho nenapadne volat sociálku.

Logika dětí je naprosto neprůstřelná. Když nechtějí boty od písku, nechají je raději v moři. Kamarád se díky tomu procvičuje v plavání a málem nestíhá večeři. Ale kdy jindy si zaplavat při západu slunce!

Děti po jídle tropí dramatickou scénu, že nemohou hrát na tabletech. Odmítají jít sbírat kamení, jen bezcílně bloumají po hotelu a snaží se najít někoho, kdo má tablet.

Den 6:
Na zmrzlinu musíme hned po snídani. Děti cestou hrají na tabletech. Snažíme se pronajmout auto pro devět lidí. Sehnat vznášedlo je prý pravděpodobnější.

Syn zjistil, že může komandovat i někoho jiného než rodiče. Dělá cukrbliky na číšníky, kteří mu nadšeně ukazují, jak to funguje na baru a jak to vypadá v kuchyni. Netuší, jaký bič si na sebe šijí. Ještě tu máme být šest dní…

S manželem se poprvé za celý pobyt v klidu najíme. Po jídle syn nechce zpátky k nám. Nevím, jestli jsem pyšná, jak samostatného jsem ho vychovala, nebo prostě jen zhrzená, že to trvalo trochu přes rok a už mě nepotřebuje.

May 19, 2019 Cestování, K zamyšlení Post a Comment

7 věcí, které musím stihnout na roubence


S přáteli jezdíváme na roubenku. Už má lepší léta za sebou. Rozvody elektřiny se dělaly nejspíš v době, kdy se víc používaly petrolejový lampy, takže v zásuvkách můžete buď nabíjet mobil, nebo pustit rychlovarnou konev. Podlaha v koupelně se propadla o dobrých třicet čísel. Teda kromě záchodu, takže když na něm sedíte, přijdete si jako na trůnu. V kombinaci s tím, že se nachází na pomezí Českého Švýcarska a Labských pískovců, je to jedno z nejkouzelnějších míst, které znám.

Párkrát jsme během pobytu udělali nějaký ten turistický výlet, ale většinou jsme se spokojili akorát s obdivováním výhledu ze zahrady a s degustací vína. To všechno je fajn, ale když se to opakuje, jeden získá pocit, že úplně na maximum nevyužívá možnosti, které tak poetické místo nabízí. Rozhodla jsem se proto sestavit si malý seznam věcí, které příště kromě degustování musím stihnout:

  1. Fotit údolí zahalená do prvních slunečních paprsků. Myslím, že tenhle bod bude ke splnění nejjednodušší vzhledem k tomu, jak časně vstává můj milovaný potomek.
  2. Udělat si piknik u tajné, rozbořené roubenky.
  3. Projet se znovu na pramicích.
  4. Vykoupat se v Olešském rybníku.
  5. Konečně najít nějakou trasu na běhání, která je celý okruh, abych se zase nemusela vracet tou samou cestou zpátky.
  6. Spát pod širákem a pozorovat hvězdy. (Tenhle bod se bez lehké degustace nejspíš neobejde.)
  7. Upéct něco z hrušek, kterých jsou každý podzim na zahradě dobré dvě tuny. A ať je to trochu výzva, zkusit to zvládnout na krbu, který je ve společenské místnosti.

Asi to všechno nestihnu během jednoho víkendu. Přeci jen výhledy ze zahrady někdo obdivovat taky musí. Ale budu vás informovat, jak plnění probíhá.

Máte taky nějaký podobný seznam toho, co musíte stihnout? Inspirujte mě v komentářích!

February 14, 2018 Cestování, Co jsem se naučila Post a Comment

Co jsem se naučila ve Švédsku

  1. Tam, kde jí majitel hostelu s rodinou, opravdu není kuchyně pro hosty. Mohlo by napovědět to, jak vás nechápavě sledují při přípravě těstovin, nebo to, že tam nejsou žádné další stoly.
  2. Menu v angličtine znamená, že vám na objednávkovém automatu přeloží tlačítko “platit” a zbytek nechají ve švédštině.
  3. Mít ve stanu kufr na kolečkách je prostě zvláštní.
  4. Na silnicích musí být bezpečno a řidiči neustále ve střehu. Úprava rychlostních limitů každé dva kilometry se o to zaručeně postará.
  5. Dopravní značení Švédové celkově nepodceňují. Nestačí výstraha, že by do silnice mohlo vběhnout nějaké zvíře. Každé má rovnoprávně svou značku – prasata, jeleni, soby i ježci.
  6. Jen chudinky kočky pravidelně se rozvalující uprostřed silnic třetí třídy si vlastní značku ještě nezasloužily.
  7. Jsem schopná tolerovat mnohé – činskou pálivou brokolici, maledivský kokos s tuňákem na milion způsobů. Ale švédské dvou procentní víno je už prostě trochu moc!

Co za moudra jste si ze Švédska odvezli vy?

October 15, 2017 Cestování, Fotky přírody Post a Comment

Na Sněžku a zase zpátky

Na Sněžku se vydáváme schválně brzy ráno, abychom se vyhnuli zástupu turistů. Od lanovky až na vrchol ale stejně jdeme jako v rojnici. Nemám z toho radost, ale výhled, který na nás nahoře čeká, nakonec moje chmury rozptyluje. Fotím jako o život a několikrát se ujišťuji, že opravdu nejsem v Alpách ale v Krkonoších.

Není to ale na velké zdržování se. Jsme zpocení a málo obléknutí a fouká tak ledový vítr, že se přestávám divit, že už tu tolik lidí přecenilo své síly a v zimě umrzlo. Scházíme pozvolna dolů. Vítr sice trochu slábne, ale turistů neubývá. Chápavě se usmíváme na ty, co se plahočí do kopce.

Je odpoledne a kručí nám v břiše. Prošli jsme sice kolem několika míst, kde jsme si mohli dát oběd, ale vždycky nás odradilo množství lidí. Davy se k mé představě romantického oběda uprostřed hor prostě nehodí. Raději chroupu další jablko a na mapě plánujeme, kudy se vydat, abychom si užili trochu samoty.

Konečně se dostáváme na úroveň, kde zase začínají růst stromy. Sundaváme mikiny, je nádherné teplo. A před námi se vynořuje přesně ta malá, zapomenutá restaurace, kterou jsem si tak přála. Objednáváme si česnečku, která opravdu chutná po česneku, domácí bramboráky a pivo a jsme spokojení.

Obloha se mezitím strašidelně zatahuje. Přidáváme do kroku. S plným žaludkem to jde samo. Po chvilce odbočujeme na úzkou lesní pěšinu. Po jedné straně je sráz, na druhé straně rostou vysoké jehličnany. V mechu svítí muchomůrky. Konečně jsme sami a já si připadám, jako bych se procházela po tajném elfím lese. Nejradši bych si sedla do trávy a chvilku se kochala, ale černé mraky mě přesvědčují, že je lepší pokračovat.

Na pokoj dorážíme necelých dvacet minut předtím, než začne pršet. Jsem unavená, mě bolí hlava z toho, jak pořád fučelo, ale rozhodně to stálo za to.


September 3, 2017 Cestování, Fotky přírody Post a Comment

Žádné impozantní vodopády ani dechberoucí skály

Sedím na malé mýtině pokryté mechem a vychutnávám si lesní ticho. Vypravila jsem se na výlet, abych si vychutnala, jak pozdní léto začíná zbarvovat krajinu do zlatozelené.

Neviděla jsem sice žádné dramatické horské štíty ani impozantní vodopády, ale po cestě mě chvíli doprovázelo pět bažantů a šla jsem po můstku, který byl tak zarostlý, že vypadal,  jako by byl celý spletený z trávy. Nejela jsem na slonovi přes hluboký deštný prales, ale kolem nohou mi poskakovaly malé žabky a zpovzdálí mě sledovala zvědavá veverka. Slyšela jsem datla a přes cestu mi několikrát přelétla sojka.

Nepochutnávala jsem si na žádném fotogenickém tropickém ovoci, ale sezobla pár nakyslých ostružin a marně se snažila najít aspoň trochu zralá jablka.

A nic z toho bych za žádnou exotiku nevyměnila.

June 29, 2017 Cestování, Fotky přírody Post a Comment

Český kras s krosnou na zádech

Mít šedesáti litrovou krosnu a vědět, že se do ní musím vejít s věcmi na celý víkend. To pak jeden rád oželí náhradní ponožky a vařič, aby se mu tam vešla lahev vína.
Pít vodu z potůčku a modlit se, že ta varovná hygienická zpráva pověšená poblíž už není aktuální a voda je pitná.
Jíst umělohomotným příborem přesmažený smažák s hranolkami a vědět, že z něj mám stejně větší radost, než z kulinářských rozmazleností v Praze.
Usnout pod širákem a ráno pak hledat, kam zvířata odtáhla batohy s jídlem.
Nemoct došlápnout na chodidla, ale přitom si to chtít zase co nejdřív zopakovat.
June 13, 2017 Cestování, Co jsem se naučila Post a Comment

Co jsem se naučila v Londýně

V Londýně jsem byla sice jen pár dní, ale naučila jsem se tam spoustu veledůležitých lekcí!

  1. Vrátíte se do dětských let a vyzkoušíte takové hříčky jako hledat v různě zamotaných čárách, která vede do domečku. To když se budete snažit pochopit plán metra.
  2. Vrátíte se i na střední, protože s tou perfektní angličtinou, kterou kolem sebe uslyšíte, si budete připadat, jako byste znova dělali poslechy z Headwaye.
  3. Je fajn být vzorným fotografem a pro jistotu přes noc dobíjet baterku k foťáku. Ale už není tak fajn nechat ji v nabíječce, když jdete na celý den koukat na památky. Moc toho nenafotíte.
  4. Londýn je od nás sice jen kousek, ale už jsou patrné kulturní rozdíly. Jak jinak si vysvětlit, že snídaně za dvanáct liber se může skládat pouze z jednoho croissantu a půl litru mléka?
  5. Věřte navigaci, když tvrdí, že ten park před vámi je dlouhý šest kilometrů. Protože to pak opravdu po celém dni chození v nepohodlných botech budete muset ujít.

Byli jste v Londýně? Co za život měnící zkušenosti jste si odnesli vy?

Scroll to top