Jarka – Page 6 – Nevšední všednosti

October 15, 2017 Cestování, Fotky přírody Post a Comment

Na Sněžku a zase zpátky

Na Sněžku se vydáváme schválně brzy ráno, abychom se vyhnuli zástupu turistů. Od lanovky až na vrchol ale stejně jdeme jako v rojnici. Nemám z toho radost, ale výhled, který na nás nahoře čeká, nakonec moje chmury rozptyluje. Fotím jako o život a několikrát se ujišťuji, že opravdu nejsem v Alpách ale v Krkonoších.

Není to ale na velké zdržování se. Jsme zpocení a málo obléknutí a fouká tak ledový vítr, že se přestávám divit, že už tu tolik lidí přecenilo své síly a v zimě umrzlo. Scházíme pozvolna dolů. Vítr sice trochu slábne, ale turistů neubývá. Chápavě se usmíváme na ty, co se plahočí do kopce.

Je odpoledne a kručí nám v břiše. Prošli jsme sice kolem několika míst, kde jsme si mohli dát oběd, ale vždycky nás odradilo množství lidí. Davy se k mé představě romantického oběda uprostřed hor prostě nehodí. Raději chroupu další jablko a na mapě plánujeme, kudy se vydat, abychom si užili trochu samoty.

Konečně se dostáváme na úroveň, kde zase začínají růst stromy. Sundaváme mikiny, je nádherné teplo. A před námi se vynořuje přesně ta malá, zapomenutá restaurace, kterou jsem si tak přála. Objednáváme si česnečku, která opravdu chutná po česneku, domácí bramboráky a pivo a jsme spokojení.

Obloha se mezitím strašidelně zatahuje. Přidáváme do kroku. S plným žaludkem to jde samo. Po chvilce odbočujeme na úzkou lesní pěšinu. Po jedné straně je sráz, na druhé straně rostou vysoké jehličnany. V mechu svítí muchomůrky. Konečně jsme sami a já si připadám, jako bych se procházela po tajném elfím lese. Nejradši bych si sedla do trávy a chvilku se kochala, ale černé mraky mě přesvědčují, že je lepší pokračovat.

Na pokoj dorážíme necelých dvacet minut předtím, než začne pršet. Jsem unavená, mě bolí hlava z toho, jak pořád fučelo, ale rozhodně to stálo za to.

September 3, 2017 Cestování, Fotky přírody Post a Comment

Žádné impozantní vodopády ani dechberoucí skály

Sedím na malé mýtině pokryté mechem a vychutnávám si lesní ticho. Vypravila jsem se na výlet, abych si vychutnala, jak pozdní léto začíná zbarvovat krajinu do zlatozelené.

Neviděla jsem sice žádné dramatické horské štíty ani impozantní vodopády, ale po cestě mě chvíli doprovázelo pět bažantů a šla jsem po můstku, který byl tak zarostlý, že vypadal, jako by byl celý spletený z trávy. Nejela jsem na slonovi přes hluboký deštný prales, ale kolem nohou mi poskakovaly malé žabky a zpovzdálí mě sledovala zvědavá veverka. Slyšela jsem datla a přes cestu mi několikrát přelétla sojka.

Nepochutnávala jsem si na žádném fotogenickém tropickém ovoci, ale sezobla pár nakyslých ostružin a marně se snažila najít aspoň trochu zralá jablka.

A nic z toho bych za žádnou exotiku nevyměnila.

August 5, 2017 K zamyšlení Post a Comment

Tak se dívej jinak

Nákup brýlí pro mě bývá agonickou záležitostí. Nejdřív se stresuji, jestli mi zase nepřibyly dioptrie, pak musím obejít deset optik, než najdu obroučky, které se mi líbí. A protože nejsem zrovna bystrozraký jedinec, při zkoušení musím být nalepená pět centimetrů před zrcadlem. Takže vidím ostře buď kombinaci brýlí a jednoho oka nebo brýlí a kořene nosu. Musím pak zapojit všechnu fantazii, abych si udělala alespoň trochu ucelenou představu, jak budu vypadat.

Minule mi tímhle koktejlem nepříjemných zážitků ještě trochu zamíchala optometristka, když prohlásila, že mi ty dioptrie trochu poladí. Díky tomu jsem si pak několik dní připadala jako po požití lehkých halucinogenů. Žádnou čáru jsem neviděla rovně, podlaha se zdála být výš, než je ve skutečnosti. A když jsem se při přípravě kávy podruhé praštila o dvířka kuchyńské linky, protože jsem neviděla jejich hranu, umínila jsem si, že zítra dojdu brýle hodit optometristce na hlavu.

Jenže mozek přes noc udělal nějakou svoji magii a ráno jsem přes brýle viděla tak rovně, jako bych je nosila odjakživa. A tak teď musím přemýšlet, co všechno v životě by bylo jasnější, kdybych se na to taky naučila dívat jinak.

June 29, 2017 Cestování, Fotky přírody Post a Comment

Český kras s krosnou na zádech

Mít šedesáti litrovou krosnu a vědět, že se do ní musím vejít s věcmi na celý víkend. To pak jeden rád oželí náhradní ponožky a vařič, aby se mu tam vešla lahev vína.

Pít vodu z potůčku a modlit se, že ta varovná hygienická zpráva pověšená poblíž už není aktuální a voda je pitná.

Jíst umělohomotným příborem přesmažený smažák s hranolkami a vědět, že z něj mám stejně větší radost, než z kulinářských rozmazleností v Praze.

Usnout pod širákem a ráno pak hledat, kam zvířata odtáhla batohy s jídlem.

Nemoct došlápnout na chodidla, ale přitom si to chtít zase co nejdřív zopakovat.

June 20, 2017 K zamyšlení Post a Comment

Proč jsem začala fotit

Pamatuji se, že krátce potom, co jsem si koupila první foťák, jsem si dala za úkol, že budu fotit obyčejná místa ve svém okolí tak, aby měla tajemnou atmosféru. Udělala jsem to ze dvou důvodů. Chtěla jsem se místo stěžování začít těšit na sychravá podzimní rána, protože mlha je v mých očích neskutečně fotogenická. Ale hlavně proto, že jsem chtěla realitu kolem sebe udělat o trochu magičtější.

Když jsem fotila, ignorovala jsem odpadky rozházené po cestě a zamračené lidi chvátající do práce. Nečekalo na mě učení na zkoušku ze strategického managementu, ale byla jsem průzkumnicí neznámých krajů.

Ze stejného důvodu při focení portrétů tak ráda používám větrák na rozfoukání vlasů a nejraději fotím v protisvětle, protože je na něm něco podobně magického jako na mlze v parku.

Focení mi dává možnost utrhnout několik květin u tramvajové zastávky, rozložit je po stolku v obýváku a na pár minut se ponořit do představ o opuštěném zámku, v jehož jedné místnosti jsem, krčíčí se pod přikrývkou z pavučin, našla pomačkaný zápisník plný básní.

Kdy jindy se vám může přihodit tolik dobrodružství?

June 13, 2017 Cestování, Co jsem se naučila Post a Comment

Co jsem se naučila v Londýně

V Londýně jsem byla sice jen pár dní, ale naučila jsem se tam spoustu veledůležitých lekcí!

Vrátíte se do dětských let a vyzkoušíte takové hříčky jako hledat v různě zamotaných čárách, která vede do domečku. To když se budete snažit pochopit plán metra.
Vrátíte se i na střední, protože s tou perfektní angličtinou, kterou kolem sebe uslyšíte, si budete připadat, jako byste znova dělali poslechy z Headwaye.
Je fajn být vzorným fotografem a pro jistotu přes noc dobíjet baterku k foťáku. Ale už není tak fajn nechat ji v nabíječce, když jdete na celý den koukat na památky. Moc toho nenafotíte.
Londýn je od nás sice jen kousek, ale už jsou patrné kulturní rozdíly. Jak jinak si vysvětlit, že snídaně za dvanáct liber se může skládat pouze z jednoho croissantu a půl litru mléka?
Věřte navigaci, když tvrdí, že ten park před vámi je dlouhý šest kilometrů. Protože to pak opravdu po celém dni chození v nepohodlných botech budete muset ujít.

Byli jste v Londýně? Co za život měnící zkušenosti jste si odnesli vy?

May 23, 2017 Cestování, Co jsem se naučila Post a Comment

Co jsem se naučila na Maledivách

Chodit zahalená od hlavy k patě má jednu nespornou výhodu: nespotřebujete moc opalovacího krému.
Konzumace jogurtů je doporučena jen opravdu otrlým jedincům. Místní totiž necítí potřebu dávat je do chlaďáků.
Dovolenkový jídelníček se může skládat jen z tuňáka, rýže a kokosu. Celé tři týdny.
I na ostrově, který vycházkovou chůzí přejdete za patnáct minut, se vyplatí mít auto. (Na ostrově dlouhém tak, že byste ho zvládli přehodit kriketovým míčkem, auto mají také. Ale plachta, kterou je přikryté, na něj už nejspíš přirostla.)
Jak zažít trochu adrenalinu? Pokuste se pochopit místní lodní přepravu. Některé spoje jezdí jen v sudý den, jiné jen v lichý. Nic nejezdí v pátek a když jsou trochu větší vlny. A pak se pokuste dostat včas na letiště.
Ani po třech týdnech nemusíte rozšifrovat, jestli se autem oficiálně jezdí vpravo nebo vlevo.
Pochopíte tu hluboká filosofická moudra. Třeba to, že v životě nemůžeme mít nad vším kontrolu. Nikdy totiž nevíte, co z toho, co jste si objednali k jídlu, vám skutečně přinesou. A už vůbec netušíte, co vám pak naúčtují.

May 14, 2017 Nostalgie Post a Comment

Balkonová nostalgie

Ve vzduchu poletuje kávové aroma a tančí s bílými vlasy ženy na balkoně naproti.
Laškovně jí krade jednu vrásku za druhou.
Nejdřív vrásky bolesti a rýhy smutku, pak vlnky smíchu.
Hrbatá záda, třesoucí se ruce i chrupavky uší vytahané stářím.

Všechno je pryč.
Jediné, co existuje, je tahle nestárnoucí rozmluva s větrem.
Zavřené oči, ruce svírají studené zábradlí. V březových listech šumí vzpomínky (možná i v bukových, ale ty ve městech nerostou).
Poletující vlasy vypadají jako závoj.

Letmo se usměje a na tvářích se jí objeví ruměnec.
Na co myslíš?
Na dávného milence?
Na ukradené chvilky o samotě a dopisy, které si dodnes schováváš mezi oblečením?
?

Na ulici bouchnou dveře od auta. Vítr ustane.
Konec snění. Vrásky odhrnou závoj a naskáčou zpátky na čelo.
Přitáhnout si svetr těsněji k tělu a odejít do bytu.
Rozplynout se do reality.

February 1, 2017 Nostalgie 1 Comment

Knihovny

U dveří knihovny, kam jsem chodila jako malá, trůnila dvě velká zelená křesla. Vždycky jsem kolem nich co nejrychleji zahnula doleva mezi regály s knížkami pro děti. Vybrala jsem úlovky na následující týden a nervózně přešlapovala před oddělením pro dospělé, kdy se z něj vrátí mamka. Jen málokdy jsem se tam odvážila jít za ní. Měla jsem strach, že se mezi
dospěláckými knížkami ztratím.

Na konci jedné uličky byla malá místnost oddělená od zbytku knihovny závěsem. Vždycky za ní někdo něco ťukal na stroji a byl tam cítit olej.
Nikdy jsem se tam neodvážila nakouknout. Bála jsem se, že tam sedí někdo, kdo napsal všechny knížky v knihovně, a když ho vyruším, nebudu moct číst žádné nové.

Poději jsem do knihovny chodila sama. Procházela jsem regály se scifi a fantasy, listovala kartotékami a nedočkavě čekala, kdy vyjde nový díl Harryho Pottera.

Cestou domů jsem se nekoukala napravo ani nalevo, protože jsem pečlivě zkoumala úlovek, který jsem si z knihovny odnášela. Prohlížela jsem si obaly knížek, četla jejich obsahy a nemohla se dočkat, až se vydám na výpravu za tajemstvími, která skrávají.

Knihovna ve městě, kam jsem chodila na střední, byla obrovská. Moderní, prosklená budova s nádherným širokým schodištěm vedoucím z beletrie do literatury faktu. Mezi regály scifi jsem objevila Herberta, Žambocha a Sapkowského. Nahoru jsem se vydala jen párkrát, když jsem se rozhodla, že
nutně potřebuji zhubnout, a nebyla si pořádně jistá, jak to
udělat.

Každodenní dojíždění vlakem by bylo o dost nudnější nebýt knížek, které jsem si tam napůjčovala. Přečetla jsem snad všechny fantasy knihy, které
tam měli, a udělala si dobrý přehled o tom, jak vypadá kvalitní
literatura, protože jsem přečetla stohy té opravdu špatné.

Vysoká znamenala skripta. Skripta jsou v mém světě nesnášenliví agresoři, kteří se nesnesou s žádnou jinou psanou formou. Nedovolila mi číst žádné příběhy. Ani knížky o hubnutí.

Teď bydlím v ulici, kde je pobočka knihovny. Mými nejoblíbenějšími dny jsou středy, protože do knihovny přiváží knihy, které jsem si přes týden
objednala. Většinou to vychází tak, že dopiju odpolední kávu a přijde mi email, že právě splnili mé rezervace. Okamžitě vyrazím a knihovnice se pokaždé diví, že jsem tam tak rychle.

Nedávno jsem byla na výpravě za knížkami a minula se s chlapcem ve věku kolem deseti let. Aktovku měl větší než byl on sám, rozčepýřené vlasy, brýle mu sklouzávaly z nosu. Oči měl upřené na zadní obal knížky. Kratičký okamžik, kdy jsme se míjeli, stačil na to, aby mi přivál vzpomínky na doby, kdy jsem byla úplně stejná.

Knihovnice je jedna z těch nejmilejších, které jsem zatím potkala. Čtenářům
nechává připravené romány, o kterých se domnívá, že by se jim mohly líbit. Starším lidem pomáhá snést knížky ze schodů. Mně vždycky nabídne, ať si na chvilku sednu a něco si přečtu, že ona se mezitím podívá, jestli nemám
splněné ještě nějaké další rezervace, ať tam nemusím chodit zbytečně.

Sednu si, prohlédnu novinky a přitom doufám, že knihy nedorazily, protože tam i zbytečně chodím tak ráda!

January 19, 2017 K zamyšlení Post a Comment

Ohlédnutí za rokem 2016

Příchod nového roku pro mě vždycky znamená přemýšlení nad tím starým – co jsem dokázala, co se povedlo a co zas až tolik ne. Včera jsem strávila skoro hodinu s kávou a listem papíru, na který jsem poctivě sepisovala všechno, co se stalo, a jak mě to změnilo.

Překvapilo mě, jak moc mě ovlivnily knihy, které jsem v průběhu roku přečetla. Kromě toho, že jsem díky nim hlouběji pochopila význam slov jako je pokora, vděčnost nebo stání si za svými hodnotami, způsobily i to, že jsem přes léto měla zaječí úmysly. Chtěla jsem focení portrétů pověsit na hřebík a všechnu svou energii nasměrovat k ochraně přírody. Ale nakonec jsem si to rozmyslela, když jsem si promítla všechny pozitivní reakce na mou práci, kterými mě zahrnujete. Ani nevíte, jak moc jsem za ně vděčná.

Svou touhu po tom být v přírodě, jsem uspokojovala spoustou výletů po Čechách, vodou a dovolenou. Občas mi přišlo, že mým trvalým bydlištěm se stal stan. V hlavě se mi pomaličku začínají rýsovat plány, jak to letos dotáhnout k dokonalosti.

Měla jsem tu čest fotit spoustu úžasných, silných a inspirativních žen. Mám pocit, jako by mi každá z vás při těch tří hodinových rozhovorech/foceních ukázala něco nového. Jediné, co bych změnila, je to, abychom se jakožto ženy začaly mít více rády. Abychom si uvědomily, že své tělo nemáme proto, aby splňovalo magazínové nároky krásy. Ale proto, abychom mohly běhat, skákat, občas moc pít, stvořit život, smát se, až budeme brečet, cestovat…

Abychom si každý den uvědomovaly, že vrásky jsou vzpomínky na to, že jsme na dovolených používaly málo opalovacího krému, a že máme to štěstí, že žijeme tak dlouho, že se nám vůbec stíhají udělat. Velký nos je pro nás až do konce života vzpomínkou na babičku, která měla úplně ten samý. Pár kilo nadváhy znamená, že radši posedíme večer s přáteli než o samotě v posilovně.