Pořád někde čtu, jak jsou lidé osamělí a málo spolu mluví. Myslím si, že je to tím, že po okolí roste málo třešní!
Abych to uvedla na pravou míru…
Bydlím v domě se zahradou, kterou sdílíme s ostatními nájemníky. A na té zahradě roste pořádná třešeň. Před pár týdny byla tak obsypaná, že byla víc červená než zelená.
Kouzlo, kterým všechny z domu omámila, bylo nejdřív jen nenápadné. Na konci jara kromě klasických řečí o tom, jaké je dneska počasí, jsme se sousedy doufali, že třešně stihnou dozrát. Že nepřijdou mrazíky nebo že je nesežerou ptáci a nerozpíchají vosy.
Když se třešně začaly červenat, rozjelo se to naplno. S majitelkou domu jsem vedla několik odborných konverzací o tom, jak pod strom správně umístit štafle, abych se z nich nezřítila. S místním správcem jsem zase debatovala, jaká je optimální cesta na lezení po větvích, aby se člověk dostal až do koruny stromu.
Můj jednoletý syn se mě díky třešni naučil perfektně komandovat, protože vždycky, když jsem ho posadila na houpačku, začal ukazovat ručkama nahoru a horlivě opakovat “to to to”, dokud jsem mu nedala tolik třešní, že mu pomalu lezly i ušima.
S kamarádem jsem se viděla hned dvakrát za týden jen díky tomu, že jsem mu při první návštěvě barvitě popisovala, jak lahodně třešně chutnají. Takže v neděli musel přijít znovu, aby si pro sebe taky aspoň misku natrhal.
Vidíte? Takže jestli chcete víc příležitostí vídat se se sousedy a přáteli, vysaďte někdě třešeň a bude to!
