Jste připraveni hledat své motýly?

Seděla jsem otráveně na posteli. Přede mnou hromada neposkládaného prádla. Za okny se to mračilo tak, jako by měl v následujících minutách přijít konec světa. Můj zamračený výraz nadcházející apokalypse úspěšně konkuroval.
Hodila jsem vedle sebe sto dvacátý pár šedivých ponožek a bezmyšlenkovitě jsem se začala natahovat pro kalhotky. Když tu se mi pod rukou něco lehounce pohnulo.
V první chvíli jsme s leknutím ucukla. Od vypraného prádla přeci jen nečekáte, že se bude hýbat.
Ale pak jsem se zvědavě podívala zpátky a všimla si, že na černé krajce leží motýl.
 
Párkrát nesměle otevřel a zavřel křídla.
Ale i to stačilo, aby moje myšlenky projasnil zářivými odstíny cihlově červené a zahnal všechny chmury, které se na mě valily z okolních bouřkových mračen.
V tu chvíli jsem se rozhodla, že bez ohledu na to, v jaké kdy budu náladě, nechám se od okolního světa příjemně překvapovat. Vždy si najde způsob, jak zlepšit náladu. Jde jen o to pořádně se dívat.
A co vy, jste připraveni hledat své vlastní motýly?

Co jsem se naučila v … lednu

I tento měsíc jsem se naučila spoustu důležitých životních lekcí, o které se s vámi prostě MUSÍM podělit:

  • Pečlivě opakovaný  výzkum prokázal, že s červeným vínem je žehlení vcelku snesitelná kratochvíle.
  • Že mé mladší já vědělo, co dělá, když pro jistotu pilo bílé víno. Na rozdíl od červeného nedělá fleky na nových košilích a zdech kaváren.
  • Než začnete panikařit, že se vám rozbil zámek a nedostanete domů, je dobré zkontrolovat, že jste z výtahu vylezli ve správném patře.
  • Pokud si pamatujete doby, kdy první sníh byl už na Mikuláše, jste vááážně staří.
  • Článek “20 pokojových rostlin, které není tak snadné zabít,” psal někdo vysloveně pro mě.
  • Že dostávat staré dobré dopisy je ještě lepší, než lovit ze schránky pohledy.
  • Že trafikant je buď patologický lhář nebo se mě snaží sbalit, protože vždy, když tam přijdu, dopisní známky budou mít až za dvě hodiny.
  • Pít v lednu v tričku kávu na balkoně se nepoštěstí moc často.
  • Neviditelná výstava je příjemný zážitek, ale popálit a pořezat se, když doma poslepu připravujete oběd, je o dost intenzivnější.
  • Že se můžete cítit vcelku trapně, když chcete jít po dvou měsících konečně žehlit a nemůžete si vzpomenout, kde máte uklizenou žehličku.

Co jste se v lednu naučili vy?

Jak jsem pekla perníčky

Hledáním receptu jsem strávila víc, jak dvě hodiny. Bylo to způsobeno tím, že mě víc zajímalo, jak cechy perníkářů před sebou tajily svoje recepty, jak používaly klidně i několik set druhů koření a některá těsta zrála více jak rok, než se upekla.Po zevrubném výzkumu zvítězila staročeská receptura zaručující, že perníčky krásně změknou (ponaučení pro příští rok: takové recepty vetšinou nehorázně kecají!). Akčně jsem se okamžitě vydala do obchodu, abych nakoupila všechny potřebně ingredience. Jenže byla zrovna první adventní neděle a vypadalo to, že celá Praha měla s pečením stejný nápad jako já.

V obchodě neměli jediná vajíčka, v regálu na hladkou mouku byla narvaná strouhanka, a když jsem se prodavače zeptala, jestli nemají cukr krystal, zatvářil se tak pohoršeně, jako bych od něj chtěla koupit heroin.

Naštěstí jsem velice trpělivá a záchvaty hospodyňkovství mě popadají jen velice zřídka. Takže jsem druhý nájezd na nákup surovin zvládla odkládat až do sedmnáctého prosince. Tou dobou už měla Praha pravděpodobně napečeno, protože jsem sehnala vše potřebné. Ještě ten večer jsem připravila těsto a byla na sebe hrozně hrdá, že se mi nestal podobný trapas jako minule, kdy jsem chtěla udělat jen poloviční várku a kromě mouky jsem množství všech ostatních surovin zapomněla vydělit dvěma.

Oproti loňskému roku jsem už byla profesionálně vybavená – měla jsem vykrajovátka! Když jsem perníčky loni vykrajovala sítkem na čaj, určitě to bylo velice osobité, ale letos jsem si říkala, že už by to konečně mohlo být i estetické. Dokonce jsem dostala vytuněnou megaformičku, na které je víc tvarů, takže teoreticky by mělo být možné vykrojit víc kousků najednou.
Teoreticky.

Praxe byla taková, že se těsto nikdy neprořízlo úplně celé a hrozně se na megaformičku lepilo. Takže se mi většinou tak půlka perníčků nevykrojila vůbec a druhá půlka se zničila, když jsem se těsto snažila odlepovat.

Bylo to tak frustrující, že jsem si k tomu otevřela víno. Spolu s rostoucí hladinou alkoholu v krvi jsem byla stále víc tolerantní k bizarním tvarům, které jsem sázela na plech. A ke sklonku večera, kdy už bylo vidět na dno lahve, mě ani moc nepohoršovalo to, že jsem několik várek velice neesteticky spálila.

Ale bylo napečeno a o to přece šlo! A navíc díky spálenému jídlu prý budeme krásní. Takže nemáte zač!

Poté, co loni má drahá sestra zdobení na perníčcích okomentovala slovy: “Mno … je to takový … tvůj styl…,” jsem se letos rozhodla, že si s tím opravdu vyhraji. Shodou okolností jsem dostala zdobicí pistoli s návodem se spoustou motivačních fotek těch nejúžasnějších a nejjemnějších vzorů.

Hned dvacátého třetího jsem usedla ke zdobení. Matně jsem si pamatovala, že by se měl smíchat moučkový cukr, bílek a citronová šťáva. Pohodička. Vše jsem promíchala a začala ládovat pistoli. Nasadila jsem ten nejjemnější nástavec a dala se do zdobení. Tedy dala bych se … v ideálním světě.

Takhle jsem začala mačkat na pistoli, abych z ní dostala trochu polevy a ono nic.
Zřejmě se tam usadila nějaká hrudka. To se může stát každému. Propíchla jsem dírku na nástavci špendlíkem a chtěla začít zdobit.
A ono zase nic.
Vzala jsem špendlík a opakovala celý manévr. A opět prd. Po pěti pokusech a několika sprostých slovech jsem pochopila, že tohle asi nepůjde.

Vzala jsem tedy větší nástavec. I s ním to přece bude vypadat krásně, utěšovala jsem se.
Podobnou mantru jsem si opakovala, i když jsem tam dávala ten největší, kterým by už musel projít i kostkový cukr. A vskutku, konečně poleva začala vytékat ven. Ale tak závratnou rychlostí, že o kreslení tenkých čárek nemohla být ani řeč.

Zmohla jsem se alespoň na dělání menších a větších teček. Zjistila jsem, že bylo úplně jedno, jestli zdobím pravou nebo levou rukou. A zbytek času jsem pak strávila tím, že jsem dumala nad tím, jestli je to tím, že jsem tak šikovná nebo tak nešikovná. Ehm.

Když jsem se se svými útrapami svěřila babičce, dostala jsem spoustu skvělých tipů, co příště dělat (a hlavně NEDĚLAT). Takže drazí příbuzní a přátelé – těšte se na Velikonoce, budu to testovat znovu. Uvidíme, jestli to už konečně zvládnu za střízliva.

Co jsem se naučila v … prosinci

  1. Že letošní Vánoce bych mohla shrnout ve třech slovech: víno, šampaňské, slivovice. Na shrnutí Silvestra bych jich potřebovala poněkud víc.
  2. Že velká část rodičů ze svých dětí tajně touží vychovat epileptiky. Jak jinak byste si vysvětlili ta bláznivě blikající světýlka za okny?
  3. Že příští Vánoce nesmím kupovat jídlo jako dárky. Je zvýšené riziko, že ho sním, než ho stihnu někomu věnovat.
  4. Že když nejedu vlakem, abych přijela včas, zasekne se před Invalidovnou metro a málem nestihnu autobus. Ten se pak ale cestou stejně rozbije, takže je to úplně jedno.
  5. Že je možné zabloudit na Václaváku. S GPS. Dvakrát.
  6. Že nejlepší část pečení vánočního cukroví je ta, kdy uždibujete těsto.
  7. Že zaručený recept na navození vánoční nálady je snídat každý den už od patnáctého prosince vánoční cukroví.
  8. Že se na to musí přes postel: Já na prodavače v Ikea : “Jak se dostanu ke stolům?” On: “Slečno, to musíte přes postel. Jinak se nikam nedostanete.”

Co za život měnící a oči otevírající záležitosti jste se v prosinci naučili vy?

Novoroční předsevzetí už mi lezou na nervy!

Nevím jak vy, ale já už jsem docela unavená slibovat si na začátku KAŽDÉHO nového roku, jak už letos konečně zhubnu, přestanu pít alkohol, začnu běhat a budu cestovat jako o život. Po těch letech už se to poněkud okoukalo.

Proto jsem letos tvorbu předsevzetí nechala na automatickém generátoru. Ten mi určil, že v roce 2014 budu usilovat o následující:

  1. Naučím se vázat kravatu.
  2. Zlepším někomu den.
  3. Budu pozitivní.
  4. Dotknu se prstů na nohou.
  5. Udělám nějakou dobrovolnickou práci.
  6. Poskládám papírovou vlaštovku.
  7. Budu přítomná v každém momentu.
  8. Nastřelím si piercing.
  9. Pozdravím cizince.
  10. Natočím krátký film.

Bylo by hezké, aby plnění všech předsevzetí v životě bylo tak snadných, jako udělat vlaštovku nebo naučit se vázat kravatu. Ale zase na druhou stranu, když by to nebyla výzva, měli bychom i přesto radost v momentě, kdybychom svých cílů dosáhli?

A co vy, jaká si dáváte novoroční předsevzetí? Lezou vám už taky ta klasická na nervy?

Ten nejlepší dárek k Vánocům

Už nějakou dobu mi to vrtá v hlavě:
  1. Proč se bere jako automatické, že si ženy budou holit nohy, podpaží a intimní partie?
  2. Proč po mužích nechceme, aby také chodili v podpatcích?
  3. Proč na sebe musíme patlat milion krémů, sér a masek, když muži vypadají úplně stejně i přesto, že si vystačí s deodorantem a sprchovým gelem?
  4. Proč se o ženách říká, že nejsou vtipné?
  5. Proč si neprosadíme, že i my jsme s rostoucím věkem krásnější a máme větší charisma?
  6. Proč se tak málo z nás cítí krásných?
Milé dámy, co takhle si letos k Vánocům nedávat oblečení a kosmetiku, ale nadělit si lásku a respekt k sobě samé? Hoďme za hlavu stereotypy, že žena musí být křehké stvoření bez názoru, ta vážná, která umí vařit a péct, je vždy perfektně nakreslená a před třicítkou stihne mít skvělou kariéru a porodit alespoň jednoho potomka.
Vykašleme se na to, že je doma nepořádek, není napečeno a dárky jsme sháněly na poslední chvíli. Místo toho si sedněme, nalijme si sklenku whisky a dělejme, co se nám zlíbí. Seběvědomí a sebeláska je opravdu to nejlepší, co si letos můžeme nadělit. A je to přitažlivé mnohem víc, než čerstvě natočená hlava a manikúra od Vietnamců!
Šťastné a veselé!

Co jsem se na naučila v … Polsku

  1. Že může být docela praktické znát dopředu AKTUÁLNÍ kurz zlotý/koruna.Nebudete se pak doma děsit, kolik jste utratili.
  2. Že nejchladnější den celé zimy (s tím nejstudenějším větrem!) je vždycky právě v ten den, kdy potřebujete být dlouho venku.
  3. Mráz (s tím nejstudenějším větrem!) způsobí, že budete litovat, že se adventní trhy nekonají už na podzim. Na rozdíl od zběsilé výzdoby v supermarketech byste tohle určitě ocenili.
  4. Že může být taková kosa, že se vám vůbec nebude chtít fotit.
  5. Že řešit v šest ráno, proč nejste na seznamu cestujících ani v jednom autobuse, dokáže člověka docela probrat.
  6. Že je trochu znepokojující, když řidič zastaví na první polské pumpě, a na půl hodiny zmizí se slovy, že se vrací do Čech.
  7. Že Poláci do vás na ulici raději vrazí, než aby vás poprosili, jestli byste uhnuli.
  8. Že i přesto, jak je polština podobný jazyk, je pořád jednodušší domlouvat se angličtinou.
  9. Že pirožky jsou vynikající. A karamely Krowky jakbysmet.
  10. Že průvodkyně může mít tak dobře vyvinuté organizační schopnosti, že s první půlkou skupiny si domluví jiný čas odjezdu než s druhou.
  11. Že tam prodávají mnohem víc druhů Fanty než u nás.

A jako bonus několik mouder o Wroclawi, které jsem se dozvěděla od naší úžasné průvodkyně:

  • Za totality se v Polsku nechaly koupit sakra lepší kočárky než v Čechách.
  • Trpaslíkům se říká šotci a jsou malého vzrůstu. Vážně!
  • Že ve Wroclawi jsou úžasné kostely, protože je v nich vždycky teplo.
  • Že v Hradci Králové je hodně mostů.
  • Na jednom zámku v Čechách medvědovi zemřela jeho medvědice. Je z toho smutný a kvůli tomu je smutná naše průvodkyně.
  • Ale aspoň tam tomu medvědovi zasadili strom, aby se přes svou ztrátu nějak přenesl.

Co jste se od zájezdových průvodců dozvěděli vy?

Jak jsem cestovala

Rychle hodit na záda krosnu, do jedné ruky popadnout spacák, do druhé karimatku.
„Máš dost igelitových tašek?“ Kontroluji na půli cesty ze dveří. Nechci spát ve vlhkém, až se cvakneme.
„Nejede ta tramvaj nějak dřív?“ ptá se přítel místo odpovědi.
Rázně zavrtím hlavou. „Včera jsem to kontrolovala. Za tři minuty jede další.“ Tři minuty v sobotu dopoledne? Naivní i po tolika letech
Čekáme tři minuty. Pomalu si sbírám zavazadla a jdu se akčně připravit zastávce.
Další tři. Začínám být nervózní. Jdu si zkontrolovat jízdní řád a zjišťuji milou novinku, že ode dneška je v platnosti jeho letní, osekaná verze.
A ještě tři. „Ten vlak prostě musíme stihnout! Když tak poběžíme,“ rozdávám pokyny jako před nějakou bojovou akcí, když se na obzoru vynoří žluté vozidlo MHD.
Na nádraží nakonec dorážíme celých osm minut před odjezdem vlaku. Pohodička. Stíhám i koupit přepraženou kávu a vyšmelit s prodavačkou přebytečné cukry za extra smetanu, kterou vzápětí při poklusu na nástupiště ztratím.
Oprýskaná mašina rychlíku se se supěním začne rozjíždět. To, že vyjela o deset minut později, ani nevnímám jako zpoždění. Usrkávám hořký nápoj a koukám z okna, jak se kolem trati vlní pošmourná ranní krajina. Obličeje spolucestujících jsou zachmuřené podobně jako obloha nad námi.
Podezřele dlouho čekáme ve stanici, kde rychlík normálně ani nestaví. Pak jedeme jakousi vesnicí, jejíž název jsem v životě neslyšela. To už jsem zapomněla, jak vypadá trasa, po níž jsem se každý týden harcovala na vysokou a zpět?
Do vagonu vchází průvodčí. Těmi několika vlasy přehozenými přes klubající se plešku nikoho nepřesvědčí, že má kštici jako ve dvaceti. Ale snaha se cení! U dveří něco zamrmlá. Pochytím jen: „…výluka… autobusy…zpoždění…
I z té útržkové informace je mi jasné, co musím udělat, jestli chci mít alespoň nepatrnou šanci, že na nás bude čekat přípoj:
„Mohl byste zavolat do Budějovic, aby na nás počkal-“ nasazuji svůj nejmilejší hlas a ruku s jízdenkou mám napřaženou do uličky. Průvodčí s přehazovačkou mé štkaní rázně přeruší: „Musíme věřit, že ano!“ a spěšně se ode mně vzdálí. „Věřit!“ zaslechnu, jak opakuje i o dvě sedadla dál.
Věř a přípoj na tebe počká … ne, to nezní jako České Dráhy. Rozhodnu se být neodbytná. Čekám na to, až znovu přijde. Ale zřejmě to tuší, protože do vagonu nezabrousí podezřele dlouho.
Jako lovec číhající na svou kořist mám zbystřené všechny smysly, takže jakmile na opačném konci vagonu zaslechnu zvuk procvakávaných jízdenek, vydám se tím směrem.
„Prosím vás, už víte, jestli na nás ten vlak bude čekat?“ zeptám se sladce.
Žádná odpověď. Průvodčí bez povšimnutí přechází k další sedačce. Neochvějně jdu za ním. „Víte, ten vlak mi nesmí za žádnou cenu ujet.“
Ticho. Drží snad bobříka mlčení?
Tančíme kolem sebe až na druhou stranu vagonu, cestující nás ospale pozorují. Už to pomalu vzdávám a v hlavě začínám spřádat krkolomné plány na alternativní dopravu. Když v tom se začnou rty mlčenlivého zaměstnance ČD pohybovat a zformulují sotva slyšitelné: „Ten přípoj většinoučeká.“
Když ze mě opadne euforie z toho, že jsem z něj vymámila odpověď, uvědomím si, že i tato informace byla v podstatě k ničemu. Ale to už průvodčí prchá do druhého vagonu. A tak se jen zase posadím a doufám…
Motorák jsme naštěstí stihli. Půlku vody sice propršelo, ale ani jednou jsme se necvakli. A stali jsme se přeborníky v rychlém balení stanu. Déšť dokáže být skvělým motivátorem.
Cesta zpět. Jedu o den dřív než ostatní, takže se zase musím spolehnout na veřejnou dopravu. Vsázím raději na autobus.
„Hodíme tě autem alespoň do Týna. Tam ti to pojede líp než téhle vesnice,“ kamarádi jsou na mě hodní. I když mám najitý spoj z „téhle vesnice“, nechávám se odvézt.
Na nádraží zjišťuji, že stihnu i „pražáka“, který jede o hodinu dřív než můj autobus. Přestože mi kručí v břiše, posadím se na zastávku a poslušně čekám. Do půl hodiny jsem v Budějovicích, tak si něco koupím až tam.
Deset minut zpoždění? Vždyť už jsem říkala, že to vlastně ani není zpoždění!
Dvacet? I to už se mi párkrát stalo. Každou chvílí tady bude.
Třicet? Ne, ten hlad ovládnu. Nemůžu riskovat, že by autobus zrovna teď přijel a já byla v sámošce naproti.
Čtyřicet? Třeba, když se hodně napiju, ten hlad přejde.
Padesát? Potřebuju čůrat!!!
Přijíždí MŮJ spoj, po pražákovi ani stopa. Autobus zastavuje před nádražím. Vůbec nezajíždí k zastávce. To je podezřelé! Ale nemůžu si dovolit, aby mi ujel, močový měchýř by mi to už nikdy neodpustil.
Kvapně beru všechna zavazadla a běžím k autobusu.
„Do Budějovic,“ vypadne ze mě ještě přede dveřmi a zmateně začnu lovit peněženku z kabelky. Vůbec nevnímám, že na mě řidič mluví.
„Říkám, že bych vás správně neměl vůbec vzít,“ začnu poslouchat až teprve, když mu cpu padesátikorunu do ruky.
„Co?“ zeptám se nechápavě a snažím se nemyslet na kručení v žaludku.
„Nedostali jsme smlouvu s krajem a smíme tu jen vysazovat lidi z Bechyně.“
Nadechuju se, abych znovu vypustila: „Co?“, ale včas si uvědomím, že to by mě asi do Budějovic nedovezlo a tak raději zkusím: „A nešlo by udělat výjimku? Čekám tu už skoro hodinu.“
„No dobře,“ odpoví s významným povzdechem, „Čtyřicet
korun, ale bude to bez lístku,“ řekne řidič rebelsky a vezme padesátikorunu, kterou mu celou dobu podávám. Nevrátí mi. Ale to nevadí, hlavně že jedu!
A příště radši vsadím na parník.

Co jsem se naučila v … listopadu

  • To, že jíte k obědu čokoládu, neznamená, že jste líní jít na nákup, ale že si užíváte života!
  • Kašmírový svetr v sobě má sice jen 5% kašmíru a šunková pizza 0,5% šunky. Ale obchodníci aspoň díky tomu mají 100%ní zisky.
  • Když zdravotní sestra řekne: “Za minutku jsem u Vás,” znamená to, že v čekárně ztvrdnete tři čtvrtě hodiny.
  • Na opravení odpadní trubky od záchodu je třeba šest lidí. Pět se přijde podívat, než to jeden konečně opraví.
  • Není od věci nosit do bazénu vaše brýle. Nestane se, že si spletete, s kým flirtujete.
  • Po hlášce: “A víš, z čeho se dělají vajíčka?”, na jídlo z Mc Donalds přejde chuť.
  • WiFi v Pendolinu funguje jen, když je signál. Což znamená, když stojíte na nádraží v Praze. Praktické.

Co jste se naučili vy?

Co takhle slavit i něco jiného než jen narozeniny?

Přemýšleli jste někdy nad tím, že kromě narozenin a svátků byste taky chtěli slavit také něco, na čem máte vlastní zásluhu?

Třeba páté výročí toho, kdy jste poprvé sami řídili víc, jak sto kilometrů potmě?
Nebo krásné desáté kulatiny ode dne, kdy jste upekli první poživatelný(!) dort?
Mě osobně se možnost slavit i něco jiného než to, že bez přestání stárneme, hodně líbila, a proto, když jsem se dočetla o projektu “Kniha Milníků”, hned jsem se rozhodla takovou knížku pořídit i pro sebe.
O co jde?
Idea je velmi jednoduchá. Koupíte si notýsek a stránky si rozdělíte na jednotlivé dny v roce (1. ledna, 2. ledna…). Nevpisujte roky, ty doplníte až spolu s nějakým milníkem, který do své knihy budete zanášet.
Do knížky si můžete zaznamenat jakoukoli situaci, která se vám v životě stala a byla pro vás důležitá, jste na ni hrdí nebo vás posunula někam dál.
Bojíte mluvení na veřejnosti? Určitě si do knihy budete chtít zaznamenat první den, kdy jste se před prezentací netřásli strachy. Povýšili vás konečně v práci? Našli jste si nového přítele? Naučili jste se žonglovat? Trhli jste rekord a kytka vám doma vydržela déle jak půl roku? Zaznamenejte to všechno!
Díky tomu si vaše úspěchy budete moct připomínat třeba i za deset let, kdy byste na ně už dávno zapomněli. Uvidíte, kolik se vám toho už povedlo, a také to, jak jste se za ta léta změnili. To, co jste dřív považovali za úspěch, vám pak může díky vaší snaze připadat jako běžná věc. Například když budete dávat proslovy před desítkami lidí ve vašem novém skleníku.
Já si podobnou knížečku vedu už přes rok. Nedávno jsem jí listovala a kromě některých úspěchů, na které zapomenete asi jen stěží (třeba to, že jsem dostudovala vysokou, nebo se přestěhovala do Prahy), jsem si připomněla spoustu milých drobností, na které bych si normálně ani nevzpomněla.
Víte, co je na tom skvělé? Když budete zapisovat poctivě, za chvíli budete mít důvod k oslavám skoro každý den a nebudete muset čekat jen na narozeniny nebo svátek. To, jak přesvědčit ostatní, aby vám kupovali dárky i v den první upletené čepice už vám ale bohužel neporadím.
Scroll to top