Author: Jarka

February 2, 2015 Jak jsem si užívala 4 Comments

Jak jsem pekla vánoční cukroví

(Nepředpokládám, že byste byli tak naivní, ale pro jistotu – tyto perníčky jsem opravdu nepekla!)

Většinu roku troubu používám k tomu, abych do ní schovala špinavé hrnce a pánvičky, když přijde nečekaná návštěva. Před Vánoci mě ale vždy zachvátí touha být tou správnou hospodyňkou a vytvořit cukroví. Už třetím rokem piluji perníčky a začínám mít pocit, že se neomylně blížím k dokonalosti. No posuďte sami – mám už skutečná vykrajovátka místo sítka na čaj, polevu raději kupuji a letos jsem s pečením začala na naléhání kamarádky už na konci listopadu, takže o Štědrém dnu jsme perníčky nepoužívali jako otvírák na pivo, ale skutečně je jedli. Prostě kardinální zlepšení!

Cítila jsem se tak sebevědomě, že jsem matce rozšafně slíbila, ať se na to pečení vykašle, protože připravím víc druhů. (Což, nic si nenalhávejme, by udělala stejně. Výmluvu, že neumí zapalovat troubu, používá už od doby, kdy ještě bývala moderní trvalá na vlasy ).
1. Perníčky
Pečlivě jsem nastudovala recept, zapamatovala si přísady, gramáže a postup míchání jednotlivých surovin. Zapřísahala jsem se, že to musím udělat přesně tak. Žádné inovace a vlastní invence. O pečení přece vůbec nic nevím a tohle je recept prověřený stovkami, ne-li tisíci kuchařek. A pak jsem objevila někde zastrčené vanilkové aroma a skořici. Skoro mi přišlo, jako by to byly jiné ruce, které je přisypávaly do mého perfektního těsta. Ale co, vanilkové skořičáky jsou taky dobré!
Když mi kamarádka řekla, že moje zdobení perníčků ji úplně připomnělo, jak je dělala jako malá, nevěděla jsem, jestli mi lichotí nebo se mám urazit. Když sestra suše konstatovala, že bych se mohla postavit před metro a perníčky prodávat jako výtvor dětí z Jedličkova ústavu, bylo mi jasné, že žiji obklopena hady.

2. Vosí hnízda
B. nejspíš mé barvité popisy toho, co vyvádím v kuchyni, brala dost s rezervou, protože mi nabídla, že vosí hnízda bychom mohly připravit spolu. Neodradilo ji ani to, když jsem se víc starala o to, jestli máme rum a víno, než kolik kusů piškotů mám přinést.
B. je trpělivá. Například to, že bychom mohly předjet cyklistu, za kterým jsme se jednou plazily v autě, zmínila až po deseti minutách. Mou asistenci při pečení vydržela zhruba stejně dlouho. Pak opatrně naznačila, že je zvyklá na určitý řád a udělá to sama. Ale že bude hrozně super, když mezitím otevřu to víno na stole. V obýváku.

3. Vosí hnízda
Aby se hnízda, která jsme tak pracně připravily, nezkazila, nechala jsem je v chladu v chodbě. Sem tam jsem pak jedno uzobla, když jsem procházela kolem. Vzhledem k tomu, že to bylo tak pětkrát šestkrát denně, po několika dnech jsem čelila novému problému. Hnízda prostě došla. Což znamenalo jediné. Musela jsem je znovu připravit. Vzhledem k tomu, že B. měla stále ještě drobný tik v oku, kdykoli jsme zmínila slova jako mouka, vál nebo síto, zopakovat přípravu u ní nepřicházelo v úvahu.

Chtěla jsem, aby se mi povedla, takže jsem pravidelně testovala, jestli má těsto stále stejnou chuť. Díky tomuto zodpovědnému přístupu jsem udělala necelých dvacet kousků. Ale zbyl mi skoro litr vaječného koňaku, což mi patřičně zvedlo náladu. (Náladu jsem měla dost zvednutou, i když už žádný koňak o pár desítek minut později nezbýval.)

4. Vosí hnízda
Tentokrát už jsem na sebe byla přísnější a svůj výtvor schovala do komory. Zbývalo pět dní do Vánoc a já byla přesvědčená, že tu hrstku se mi podaří ubránit. To bych ale nesměla být skolena zákeřnou nemocí. Jak každý ví, když tělo trpí, musí se i trochu rozmazlovat. A jak to udělat líp, než jedním nebo dvěma kousky cukroví…

…takže jsem zase stála před stejným problémem. Naštěstí jsem už  po všech předchozích pokusech měla tak vyladěný recept, že mi ve formičkách držel tvar pomalu jen samotný rum.
(A ne, sestro, nerozlévala jsem jen rum do panáků!
Jak říkám – samí hadi!)

Jak to máte vy a pečení cukroví? Patříte k těm neobyčejně schopným kuchařkám, co zvládnou udělat dvacet receptů, nebo to moc neřešíte?

Zdoj fotky: zenysro.cz

January 18, 2015 K zamyšlení 6 Comments

Praha je taky chic!

Po dlouhé době  jsem měla až nečekaně volný víkend. A taky líný. Mám tu sice seznam knížek, které budu číst, filmů, nad kterými si pobrečím, a domácích prací, u nichž si pobrečím možná ještě víc než nad dojemnými snímky. Všemu jsem ale odolala a skoro celou sobotu strávila na Pinterestu. Kdo jste tam už alespoň párkrát v životě zabrousil, jistě mi dáte za pravdu, že je to mnohem zákeřnější stránka na zabíjení času než Facebok a Youtube dohromady. Nemusím ani pořádně vědět, co hledám, ale přesto jsem obklopena tak vizuálně potěšujícími věcmi, že se večer nestačím divit, kam se celý den tak rychle vypařil, když jsem klikla jen na pár obrázků.
Sobota nebyla výjimka. Přes úžasné bezlepkové recepty a tipy na letošní dovolenou jsem se dostala k fotkám Paříže a obdivným prohlášením o tom, jak je to nejromantičtější město na světě, jak jsou Francouzky neodolatelně chic a každý žije v bytě tak nádherném, že v sobě jistě skrývá vlohy být bytovým designérem. Nechápejte mě špatně – sama jsem se u klíčového slova “parisian” kochala přes tři hodiny. V duchu jsem si přitom malovala, jak by můj život v Paříži musel být úžasný a bezchybně romantický. Všude bych jezdila na kole. V košíčku na řidítkách by mi poskakovala luxusní kožená kabelka nacpaná knížkami z antikvariátu. V plátěné tašce bych měla čerstvé ovoce z farmářských trhů a nesměle růžové pivoňky. A svět bych pozorovala přes obrovské, elegantní sluneční brýle.
Během snění mě zarazila jedna fotka s nábřežím Seiny. Nebylo na ní nic až tak zajímavého, ale byla bych odpřísáhla, že je to foceno na Náplavce. A v tu chvíli mi to všechno došlo!
Proč bych za svým vybájeným životním stylem měla cestovat na západ, když to všechno můžu mít i tady? A proč bych měla čekat na dovolenou nebo nějakou speciální příležitost, abych si ke každému jídlu krásně prostřela stůl a našla si čas na čtení ošoupaných knížek?
January 10, 2015 Jak jsem si užívala 4 Comments

Jak jsem se učila první pomoc

Nedávno mi při kávě jedna kamarádka s vážnou tváří vyprávěla, že všichni podle nějaké studie v hloubi duše chtějí zažít zombie apokalypsu. Chodba k jejímu bytu vypadá jako vystřižená z béčkového zombie hororu, takže chápu, proč ji studie natolik učarovala. Ale s čistým svědomím můžu prohlásit, že já osobně po ničem takovém netoužím ani trochu. Zastávám ale názor, že člověk má být připravený na nejhorší a doufat v nejlepší, takže jsem se nedávno přihlásila na víkendový kurz první pomoci.

Lektorka byla sympatická už od samého začátku, kdy nás provedla obsahem kurzu poněkud svérázným způsobem: “Nejdřív se budete dusit, pak si trochu popícháme břicha, navodíme infarkt a pořádně se popálíme. Takže na dva dny máme co dělat.” Ve slovní krasojízdě pokračovala prohlášením: “Ptejte se na cokoli a nebojte se, že budete mít blbý dotaz. Minulý týden jsem učila policajty.”

A tak jsme se do toho pustili a opakovali si, jaké tlakové obvazy používat, jak nic nevytahovat z ran a jak dávat správnou masáž srdce po dechu lapajícím Andulám. Už asi nikdy nevymažu z hlavy písničku Staying Alive od Bee Gees, která má dle anglického Red Cross ideální tempo pro resuscitaci. A přátelé mě od té doby podezírají, že jsem sponzorovaná výrobcem silikonových rukavic, protože každému cpu pár do kabelky s tím, že nikdy neví, kdy se jim bude hodit.

Na závěr nám lektorka namaskovala velice realisticky vypadající zranění, která jsme si měli navzájem ošetřovat. Neznalý by mohl mít pocit, že správný postup u jakéhokoli rány je všechno pečlivě nafotit, odeslat to na Facebook, pak dlouze konzultovat, co píšou v příručce, a pak to nějak obvázat, ale hlavně abychom se moc neumazali. Nadobro jsem si ujasnila, že s ustřeleným okem a podřezanými žilami bych nevypadala zrovna dvakrát esteticky.

Z kurzu jsem si odnesla asi metr dlouhý seznam věcí, které musím doplnit do domácí lékarničky, a  otázku, proč se na školách nevěnuje víc času výuce první pomoci. Nebylo by to užitečnější, než zpaměti vědět, kdy na trůn usedl Václav IV.?

.
January 3, 2015 Co jsem se naučila 2 Comments

Co jsem se naučila o Silvestru

  • Když ve tři ráno nemůžete vylézt kopec plný sněhu, protože vám kloužou boty, všichni vás hned budou podezírat, že jste hrozně opilí.
  • Nasednout po tmě (ne kvůli alkoholu!) na lopatu a sjet kopec, je docela náročné.
  • Je moudré zkontrolovat kabát, v němž jste bobovali, předtím, než jdete mezi lidmi. Včas si všimnete, že máte celý zadek od hlíny, a kolem knoflíků namotané trsy trávy.
  • Když se někdo opije a usne už v jedenáct (!), vždycky za to může ta hromada cukroví, kterou snědl, a ne půl lahve whisky, jíž do sebe naklopil během předcházející hodiny.
  • Když se ze Silvestra vrátím s víc lahvemi alkoholu,než s kolika jsem
    odjížděla, není úplně jasné, jestli je to důvod k radosti, nebo začínám stárnout.
  • Ryby neumí jíst Kung-Pao.
Co za přelomové poznatky jste získali vy během vašich umírněných, sofistikovaných oslav příchodu nového roku?
December 14, 2014 Jak jsem si užívala Post a Comment

9 osvědčených tipů, jak se přestěhovat bez zbytečného stresu

  1. Uvědomte si, že bez stresu to prostě nepůjde. Vyvarujete se tak spoustě zbytečného stresování.
  2. Nechte všechno balení na poslední den. Sice možná vůbec nepůjdete spát, ale aspoň nebudete muset bydlet mezi krabicemi.
  3. Zbytečně nerozebírejte nábytek. Když se při převozu sem tam trochu odře, získá stylovou patynu!
  4. Jděte krabice na balení shánět až na poslední chvíli. Projdete si díky tomu spoustu obchodů v okolí.
  5. Naplánujte si stěhování na dobu, když všichni vaši přátelé jedou na dovolenou. Ač vám to po rvaní šesté skříně možná nepřijde jako dobrý nápad, představte si, jak dlouho byste museli strávit v posilovně, abyste vydali tolik energie.
  6. Nepropadejte panice, až uvidíte, kolik máte věcí. Naopak oceňte, v jakém materiálním blahobytu žijete.
  7. Zapomeňte ve stěhovací dodávce tašku se všemi vašimi botami. Aspoň je později dokoupíte dle poslední módy.
  8. Určete si jasné priority, co potřebujete vybalit jako první, a dejte zásoby alkoholu někam navrch.
  9. Hned na den, kdy jste se nastěhovali, pozvěte přátele. Nejen, že budete mít motivaci rychle vybalit (viz bod 8), ale zároveň i sousedy hned na začátku připravíte na to, co jste zač.

Jaké jsou vaše zaručené tipy, jak se přestěhovat bez stresu a zbytečné námahy?

December 7, 2014 Cestování, Co jsem se naučila Post a Comment

Co jsem se naučila v Mnichově

  1. Pokud ještě nemáte společnou fotku s Haribo medvídkem v nadživotní velikosti, nemáme se spolu o čem dál bavit!
  2. Nic nevystihne tak dobře pocit absolutní a nepřekonatelné zbytečnosti, jako jít házet perly na hrách.
  3. Přemýšlíte o nějaké městské sportovní aktivitě? Zapomeňte na nudné běhání, pétanque nebo posilovací prolézačky. V Mnichově můžete natáhnout neoprén a v jedenáct v noci jít surfovat kousek pod náměstí.
  4. Je-li to pro vás málo adrenalinové, jděte se v noci projít do jednoho z mnoha parků. Budete si připadat jak v hororu, protože jsou absolutně neosvětlené.
  5. Jestliže minete hned na začátku výpravy odbočku na hlavní náměstí, tím, že tvrdošíjně budete v cestě pokračovat další dva kilometry, se k němu rozhodně nepřiblížíte.
  6. Jezdit na tobogánech s horečkami je neopakovatelný zážitek. Aspoň doufám!
  7. Cyklostezka je posvátná záležitost. Stačí, aby do ní chodec zasahoval třeba jen tkaničkou od bot a už se bortí celá doprava a cyklisti se můžou uzvonit. Ordnung prostě musí být.
  8. Koupit nesmažené jídlo v McDonalds je nemožné. Teda pokud nejste ochotní žvýkat celulózu z ubrousků.
  9. Bydlet v hotelu, který je hned u letiště, vám přivodí cestovní horečku. Budete ochotní jet kamkoli jinam, abyste se v klidu vyspali.
November 10, 2014 Jak jsem si užívala 1 Comment

Jak jsem vyzvedávala sestru

Na letišti máme s mamkou tolik času, že si stíháme vypít zatraceně silné cappuccino, opakovaně zajít na záchod, prohlédnout výstavu v příletové hale a probrat vše, co se událo za poslední měsíc, kdy jsme se neviděly (s mírou podrobností, jaké si sdělujeme, vězte, že to byla opravdu dlouhá doba).
Deset minut před očekávaným příletem se přesouváme před světelné tabule hlásající přílet jednotlivých letadel. Prodíráme se skrz dav čekající na navrátivší se  z Osla, Kuala Kumpur a Johannesburgu až úplně dopředu, aby nás sestra náhodou nepřehlédla. Opovržlivě koukáme na ty, kteří čekají s malými decentními cedulkami se jmény na neznámé návštěvy a s hrdostí vytahujeme papír velikosti štědře pojatého reklamního poutače. Americká vlajka, která je na něm nakreslená, se odráží až na protější stěně spolu s nápisem: “Welcome, Ms Eva!”
S potutelnými úsměvy kolem nás projde zástup turistů z Johannesburgu. Nedbáme jejich pokřikování a vlajku držíme odvážně dál. Když uličkou protančí několik blonďáků z Osla, sestry let už má být dávno odbavený a kufry předány majitelům. Ale ona stále nikde. To se včera večer s opojnou Amerikou loučila tak vehementně, že dneska zapomněla nastoupit do letadla?
Přešlapujeme z místa na místo. Částečně nedočkavostí. Částečně tím, že už nás z držení vítacího poutače začínají obstojně bolet ruce.  Třeba se ještě někde srdceryvně objímá s Georgem, kterého cestou potkala.
Dalších pět minut. Kolem nás se vystřídal už několikátý hlouček čekatelů. V tom se mamce rozhuláká mobil.
“Ahoj, kde jste?” slyším sestry hlas.
“Čekáme u těch cedulí,” odpovídá mamka.
“Já taky. Ale nevidím vás tu.”
“To je divný.”
“Nejste na špatným terminálu?”
“Určitě ne,” obdivuju mamku, jak je o tom skálopevně přesvědčená.
“Přiletěla jsem na jedničku.”
“Ahá,” odpovídá mamka a oči upírá na obrovskou ceduli s nápisem “Terminál2”.
“Tak tam počkejte. Přijdu si vás vyzvednout.”
Řidič vedle nás jen pobaveně kroutí hlavou. A tak čekáme dál. Hlavně, že jsme přijely tak brzo, abychom se náhodou neminuly.
November 3, 2014 K zamyšlení 4 Comments

Jak si představujete ideální rodinný víkend?

Zdroj: Ivana Kvasnicová, novinky.cz

 Mohli byste třeba společně k obědu uvařit řízky s bramborami. Opatlat si prsty ve smíchané strouhance s vajíčkem a stěžovat si, jak tupá je škrabka na brambory.
Pak byste mohli jít na procházku ve spadaném listí nabalení do huňatých svetrů a divoce puntíkatých holinek.
Skákat do louží.
Sbírat kaštany a vracet se domů s tvářemi rudými od větru.
Pít teplé kakao a vyprávět si. Sedět zachumlaní v dece na gauči a číst si ze zažloutlých stránek knížky po babičce.

Mohli byste, ale…

Proč pracně škrábat brambory, když v nákupním centru vám udělají hranolky a cheeseburger za pět minut?
Procházet se můžete i mezi obchody s oblečením a drahou kosmetikou.
Než skákat do louží, skočte si raději pro nové náušnice a legíny.
Sbírejte rozsypaný popcorn mezi vibrujícími sedačkami v kině. Určitě při tom taky trochu zrudnete.
Mlčte a sledujte, jak se obří roboti mlátí v osmém pokračování filmu, který měl stejný rozpočet jako některé africké státy.
A ať nikdo netvrdí, že jsme konzumní společnost, zajděte si na výstavu pisoárů v přízemí.

Četli jste Konec civilizace od Aldouse Huxleyho?

October 27, 2014 Jak jsem si užívala 19 Comments

9 tipů, jak se stát absolutně nejlepším běžcem

Uběhl rok od mého prvního koketování s během. Hodně se toho změnilo a já cítím nutkání předat vám nové, těžce nabyté tipy na to, jak běhat lépe, rychleji a krásněji!

  1. Běhejte těsně po jídle. Skvěle tak budete vnímat vlastní tělo (minimálně žaludek). Stejný efekt se dostaví i po vypití sklenky (až tří) vína.
  2. Běhejte před jídlem. Díky mžitkám a zatmívání před očima budete mít pocit jako po požití lehkých halucinogenů.
  3. Běhejte za pravého poledne. Skvěle se opálíte. A ten úžeh brzy přejde.
  4. Běhejte po tmě. Když nevidíte pod nohy, je to hned napínavější.
  5. Běhejte v zimě. Otestujete, jaká je vaše prahová teplota pro nastydnutí a zánět průdušek.
  6. Běhejte neznámé trasy po městě. Poznáte spoustu zajímavých míst. A třeba na takovou čtyřproudovou silnici s žádnou jinou možností, kudy běžet, jen tak nezapomenete.
  7. Běhejte neznámé trasy po lese. Močály, rozvodněné řeky, kanci, mravenci – všechno to budete mít z první ruky.
  8. Běhejte za deště. Skvěle vám to opláchne brýle a boty.
  9. Běhejte se zvířaty. Když vás budou pronásledovat třeba takové rozzuřené čivavy, sami sebe překvapíte, co za rychlost zvládnete vyvinout.

Jak každý zodpovědný běžec ví, samotným během to zdaleka nekončí! Přidávám proto ještě několik bonusových rad na závěr:

  • Běh, který jste nesdíleli na sociálních sítích, jako byste neběželi!
  • Jestli vám nebudou ladit tkaničky na botách se spoďárama, můžete se jít rovnou zakopat!
  • Spoďáry a tkaničky samozřejmě musí být Nike!

Jak jste na tom s běháním vy?  Nazouváte tenisky s láskou nebo tomu vzdorujete?

October 19, 2014 Co jsem se naučila 8 Comments

Co jsem se naučila tak nějak přes léto a kus podzimu

  1. Chemopren je vynikající záležitost. Nemusí sice slepit zrovna boty, které spravujete. Ale ruce, silonky, kabelku, podlahu a peněženku oblepí dokonale.
  2. Je možné popálit se o myčku nádobí.
  3. Ač se to může zdát nemožné, opravdu jde, aby běžecký okruh byl CELOU dobu do kopce.
  4. Jsou dvě fáze dospělosti. V první fázi víte, které víno je dobré, abyste mohli machrovat před ostatními.
    Ve druhé fázi víte, které je šroubovací, abyste mohli chlastat kdykoli a kdekoli.
  5. Při přípravě pokrmů je dobré být flexibilní. Vemte si třeba takové sušenky. Když se roztečou na plechu, začněte tvrdit, že vaším záměrem byla buchta. Když se vám po vyndání z trouby rozsype, uvědomte si, jak vynikající kaši jste připravili!
  6. Když po dlouhé době vyjedete s autem a píchnete a vzápětí vytáhnete kolo a píchnete i na něm, můžete být jedině rádi, že na vodu se nechystáte v nafukovacím člunu.
  7. Někteří lidé mohou být tak vyděšení, že vám nabourali do auta, že sice ujedou pryč, ale ohleduplně vám na místě nechají alespoň svůj nárazník.
  8. Běh je nebezpečný sport! Mě při něm dneska pronásledovala a pak málem pokousala smečka čtyř rozzuřených čivav. (A ano, bylo potupný, že mě dohnaly!)
Scroll to top