Už šestou hodinu se mačkáme v autě. Kilometry líně ubíhají, došla témata k hovoru a předstírám, že jsem si nevšimla, že syn i přes můj výslovný zákaz sleduje YouTubery hrající Minecraft. Máme před sebou ještě další čtyři hodiny, standardy poněkud poklesly.
Potřebujeme pauzu a něco teplého k jídlu.
Na obzoru se vynoří sytě červené logo rychlého občerstvení. Zaženu myšlenky na to, že v půllitrovém nápoji bude pravděpodobně víc cukru než v celé bonboniéře, což se moc neslučuje s mým předsevzetím, že po dovolené musím bezpodmínečně zhubout. A jen hladově kývu, ať tam manžel zastaví.
Syn má tradičně nejvíc otázek ve chvíli, kdy se rychle snažíme vybrat, co si objednáme. Dneska ho zajímá, jestli mají státy kromě hlavního města i hlavní vesnici. Zasypává mě otázkami a já cítím, jak mi stále rychleji buší ve spáncích. Nádech, výdech. Představ si svou malou zenovou zahrádku. Nádech, výdech. Klidně ji rozkopej, ale nekřič na to dítě, které si teď nemělo s kým šest hodin povídat.
Abych předešla scéně, prosím syna, aby nám zatím našel místo k sezení, že mu něco vyberu. Nádech, výdech. Objednávám a očima pátrám, kam se syn posadil.
Vybral stůl s vysokými barovými židlemi, na které se sotva vysoukal. Někde se mu povedlo najít sytě žlutou kartonovou korunu. Trůní mu na hlavě a pusu má od ucha k uchu. Pohupuje nohama, kterýma nedosáhne na zem. Jen co si všimne, že ho pozoruji, rozzáří se, jako by mě nejmíň měsíc neviděl.
Před pár týdny propadl potterovské mánii a v každé volné chvilce mácháme klacky a křičíme přitom: “Wingárdium Leviosáááá”. Ale když ho teď vidím, tak šťastného po dlouhé, nudné cestě, uprostřed plastové restaurace s papírovou korunou na hlavě, říkám si, že on žádná kouzla nepotřebuje. Dokáže udělat magickou každou chvilku, kterou zažívá.