Moc často se nestává, že by v Praze byla pořádná chumelenice. O víkendu ale napadalo tolik sněhu, že na některých místech nebylo poznat, kde končí silnice a začíná chodník. Připomělo mi to zimy, které jsem zažívala během svého dětství. Do školy jsem tenkrát chodívala po cestách vyhrabaných ve sněhu. A sněhu kolem bylo tolik, že jsem přes závěje vůbec neviděla do stran.
Fotila jsem v lesoparku kousek za domem. A když jsem šla tím neprošlapaných sněhem a pozorovala, jak se prohíbají větve stromů, připadala jsem si jako v pohádce. Nebo nějakém paláci z křišťálu, kde se stačí jen trochu neopatrně něčeho dotknout, aby se celá ta krása rozbila.
