Na Sněžku se vydáváme schválně brzy ráno, abychom se vyhnuli zástupu turistů. Od lanovky až na vrchol ale stejně jdeme jako v rojnici. Nemám z toho radost, ale výhled, který na nás nahoře čeká, nakonec moje chmury rozptyluje. Fotím jako o život a několikrát se ujišťuji, že opravdu nejsem v Alpách ale v Krkonoších.
Není to ale na velké zdržování se. Jsme zpocení a málo obléknutí a fouká tak ledový vítr, že se přestávám divit, že už tu tolik lidí přecenilo své síly a v zimě umrzlo. Scházíme pozvolna dolů. Vítr sice trochu slábne, ale turistů neubývá. Chápavě se usmíváme na ty, co se plahočí do kopce.
Je odpoledne a kručí nám v břiše. Prošli jsme sice kolem několika míst, kde jsme si mohli dát oběd, ale vždycky nás odradilo množství lidí. Davy se k mé představě romantického oběda uprostřed hor prostě nehodí. Raději chroupu další jablko a na mapě plánujeme, kudy se vydat, abychom si užili trochu samoty.
Konečně se dostáváme na úroveň, kde zase začínají růst stromy. Sundaváme mikiny, je nádherné teplo. A před námi se vynořuje přesně ta malá, zapomenutá restaurace, kterou jsem si tak přála. Objednáváme si česnečku, která opravdu chutná po česneku, domácí bramboráky a pivo a jsme spokojení.
Obloha se mezitím strašidelně zatahuje. Přidáváme do kroku. S plným žaludkem to jde samo. Po chvilce odbočujeme na úzkou lesní pěšinu. Po jedné straně je sráz, na druhé straně rostou vysoké jehličnany. V mechu svítí muchomůrky. Konečně jsme sami a já si připadám, jako bych se procházela po tajném elfím lese. Nejradši bych si sedla do trávy a chvilku se kochala, ale černé mraky mě přesvědčují, že je lepší pokračovat.
Na pokoj dorážíme necelých dvacet minut předtím, než začne pršet. Jsem unavená, mě bolí hlava z toho, jak pořád fučelo, ale rozhodně to stálo za to.
