Mít šedesáti litrovou krosnu a vědět, že se do ní musím vejít s věcmi na celý víkend. To pak jeden rád oželí náhradní ponožky a vařič, aby se mu tam vešla lahev vína.
Pít vodu z potůčku a modlit se, že ta varovná hygienická zpráva pověšená poblíž už není aktuální a voda je pitná.
Jíst umělohomotným příborem přesmažený smažák s hranolkami a vědět, že z něj mám stejně větší radost, než z kulinářských rozmazleností v Praze.
Usnout pod širákem a ráno pak hledat, kam zvířata odtáhla batohy s jídlem.
Nemoct došlápnout na chodidla, ale přitom si to chtít zase co nejdřív zopakovat.
