Pamatuji se, že krátce potom, co jsem si koupila první foťák, jsem si dala za úkol, že budu fotit obyčejná místa ve svém okolí tak, aby měla tajemnou atmosféru. Udělala jsem to ze dvou důvodů. Chtěla jsem se místo stěžování začít těšit na sychravá podzimní rána, protože mlha je v mých očích neskutečně fotogenická. Ale hlavně proto, že jsem chtěla realitu kolem sebe udělat o trochu magičtější.
Když jsem fotila, ignorovala jsem odpadky rozházené po cestě a zamračené lidi chvátající do práce. Nečekalo na mě učení na zkoušku ze strategického managementu, ale byla jsem průzkumnicí neznámých krajů.
Ze stejného důvodu při focení portrétů tak ráda používám větrák na rozfoukání vlasů a nejraději fotím v protisvětle, protože je na něm něco podobně magického jako na mlze v parku.
Focení mi dává možnost utrhnout několik květin u tramvajové zastávky, rozložit je po stolku v obýváku a na pár minut se ponořit do představ o opuštěném zámku, v jehož jedné místnosti jsem, krčíčí se pod přikrývkou z pavučin, našla pomačkaný zápisník plný básní.
Kdy jindy se vám může přihodit tolik dobrodružství?
