Když mě bolela záda tak, že jsem pořádně nemohla sedět, přítel dostal docela fajn nápad – zajít si k doktorovi. Odsouhlasila mu to teprve po dvou zimnicích a přečtení několika děsivých článků o tom, co by mi všechno mohlo být. Zvesela jsme tedy naskočili na dvaadvacítku a odkodrcali si to až k fakultní nemocnici.
Zjistila jsem, že na pohotovosti nejsou vůbec pohotoví. V čekárně mě nechali skoro hodinu vymýšlet, jak si sednout tak, abych necítila záda. A když jsem konečně našla uspokojující polohu, tedy „seďoležet“ napůl na židli a napůl na zemi (chápu, že je těžké si to představit, ale ani mě teď už není pořádně jasné, jak jsem se do té polohy dostala), jedna z doktorek dostala strach, abych svým nepřirozeným zkroucením nevyděsila ostatní pacienty, a poslala mě čekat do ordinace. Jaký to pokrok.
Podstoupila jsem zajímavé vyšetření. Lékař si mi stoupnul za záda a praštil mě nejprve do pravé a poté do levé ledviny. Bolestí jsem sykla nejspíš přesvědčivě, protože se rozhodl, že mě hospitalizují. A tak mě k mé velké radosti ocejchovali zelenou páskou se jménem, odebrali mi několik lahví krve (při té čtvrté jsem je už začínala podezřívat, že se snaží doplnit nedostatky v krevní bance) a napíchli kanylu. Vyfasovala jsem slušivou noční košilku, ve které jsem vypadala spíš jako duch z nějakého béčkového hororu, a hurá na pokoj do postele.
Během pobytu jsem zjistila několik zajímavých věcí. Za prvé sestry vás nenechají v noci spát déle než tři hodiny v kuse. Jsou velice vynalézavé v tom, jak přerušovat váš spánek. Jednou vám musí změřit teplotu, jednou dát léky (a ne, opravdu to nejde udělat ve stejnou dobu), jindy zase musí vyvětrat. Některé to dotáhly k dokonalosti a při každé návštěvě rozsvítily všechna světla. Jeden by nevěřil, jak taková zářivka dokáže ve tři ráno štípat do očí.
Zatímco zdravotní sestry byly vynalézavé nad míru, o lidech z kuchyně se to bohužel říct nedalo. Kuchaři totiž měli zvrácenou zálibu v uzeném mase. Ze tří dnů, co jsem v nemocnici byla, jsem ho měla dvakrát k obědu a jednou se jim ho dokonce podařilo propašovat i na večeři.
Můj zdravotní stav podléhal přísnému utajení, hlavně přede mnou samotnou. Do žil mi pouštěli solný roztok a antibiotika (nejspíš), ale za celou dobu se mi ani přes mé usilovné snažení nepodařilo z žádného doktora vytáhnout, co že to se mnou přesně je a jestli už se uzdravuji.
Podobné informační embargo bylo uvaleno i na datum mého propuštění. V úterý jsem si myslela, že mě pustí ve středu, ve středu že ve čtvrtek. V pátek po budíčku (tedy deset minut po šesté hodině) se před mou postelí zjevila doktorka a tajemně mi oznámila: „Uděláme vám testy. Možná byste mohla jít domů.“
Hned v půl desáté za mnou přišla otrávená sestra a vzala mi zase nějaký ten decilitřík krve a já začala čekat na verdikt. V půl druhé už mi začalo připadat podezřelé, že stále nic nevím. Vypravila jsem se tedy za doktorkou, abych se jí zeptala, jestli tedy jo nebo ne. Zadívala se na mě, jako bych jí zrovna požádala, aby mi vyzradila státní tajemství, a preventivně řekla ne. Nevím, přesně, co dělala v následujících deseti minutách, klíčové ale bylo to, že po jejich uplynutí na pokoj vyslala sestru, která mi konečně řekla, že jsem volná.
A tak jsem zase naskočila na kodrcavou dvaadvacítku a obohacena o spoustu zážitků a balíček antibiotik jsem se vydala domů.