Podle Goodreads jsem v předchozím roce přečetla 14 564 stránek. Nejpopulárnější knížkou, kterou spolu se mnou přečetlo nejvíc uživatelů serveru, bylo Jako zabít ptáčka od Lee Harper a nejdelší Američtí bohové od Neila Gaimana. Jaké publikace ale pro mě byly těmi nejzajímavějšími a nejvíc obohacujícími?
Na západní frontě klid – Remarque
Nebylo dobré rozhodnutí vzít si tuhle knížku na letní dovolenou. Ale rozhodně bylo dobré přečíst ji. Od střední jsem se některým klasickým dílům vyhýbala, protože mi moc připomínaly biflování na maturitu, ale už párkrát se mi potvrdilo, že se nestaly klasikou pro nic za nic.
Ještě jsem se nesetkala s knížkou, ve které by tak sugestivně a přitom bez jakéhokoli patosu byly vylíčeny zážitky ze zákopů první světové války. Otupělost, zmar, nepochopení toho, jak se může dít něco tak hrozného, odloučení od společnosti, která se nedokázala vžít do toho, co vojáci na frontě prožívají. Vše vyprávěno optikou studenta gymnázia, což výpovědi dodalo ještě strašidelnější tón.
Už před přečtením téhle knížky jsem byla dost silně pacifisticky smýšlející, ale tohle mé přesvědčení ještě utvrdilo a přála bych si, aby každý, kdo prosazuje válečná řešení současných konfliktů, si na jeden večer sedl do nějakého tichého koutku a knihu si přečetl.
Předběžné varování – Gaiman
Nechápu, jak jsem ještě před rokem mohla o Gaimanovi vědět jen to, že napsal Nikdykde, a blahosklonně jeho další tvorbu ignorovat. Čirou náhodou jsem jednoho lednového večera loňského roku zavítala na jeho blog a dřív, než jsem se nadála, už jsem na Amazonu objednávala jeho nebeletristickou View from the Cheapseats. Po přečtení krátkého eseje o knihovnách jsem se stala fanynkou.
Přiznám se, že některé jeho knížky mě nijak zvlášť nezaujaly – třeba všemi opěvovaní Američtí bohové. Ale sborníku povídek Předběžné varování jsem propadla. Ten chlap má totiž fakt velkou fantazii. A když se to zkombinuje s jeho literárním uměním, vede to k tomu, že po každé přečtené stránce si musíte dát na chvilku pauzu, abyste si plně vychutnali, co dalšího vám zase naservíroval.
Gaimanova tvorba mě vždycky nakopne k tomu, abych se začala snažit psát. Tak snad to konečně jednou vyjde.
Nenechte si ubližovat – Al Marewa
Kniha o sebeobraně by reálně asi k ničemu moc nebyla. Jak jsem si ověřila, chce to trénovat, trénovat a trénovat. Ale i tak mě obohatila mnohem víc, než bych čekala díky tomu, jak velký důraz při řešení (převážně vypjatých) situací kladla na vlastní úsudek a intuici. Dřív jsem potřebovala mít na všechno poučky a jasná řešení a své instruktory jsem zasypávala tunou hypotetických situací a chtěla po nich znát jejich optimální řešení.
V knize je propagována myšlenka, že člověk má dát na svou intuici a vlastní zhodnocení dané situace, protože to je to nejlepší, co v danou chvíli může udělat. Úvaha se mnou zůstala i mimo hodiny sebeobrany a pomohla mi mnohem víc začít spoléhat sama na sebe a vlastní úsudek.
Mohly by vás zajímat i moji favoriti loňského roku, kde se to hemžilo převážně literaturou faktu – nějakým tím budhismems, okupací Číny nebo cestopisem po malajsijké džungli.
Jaké byly vaše nejoblíbenější knihy roku 2017? Budu moc ráda, když se o ně podělíte v komentářích.