Nedávno jsem naštívila Hellbrunn – letohrádek poblíž Salcburku, kde sídlili arcibiskupové. Hlavním lákadlem pro turisty ale není zámek samotný, nýbrž fontány, které se nachází v přilehlých zahradách. V průvodci se o nich zmiňovali jako o “tajemných fontánách“, což okamžitě vzbudilo mou zvědavost. Potutelně se usmívající průvodkyně, která nás přivítala u vstupu do zahrad, celkové napětí ještě prohloubila.
Začínalo to jako běžná komentovaná prohlídka zámeckých zahrad. O něco početnější skupina turistů, než by bylo příjemné, se shlukla před fontánou číslo jedna. Průvodkyně nás zasypala informacemi o skryté symbolice jednotlivých soch a o inspiraci antikou. Suchá fakta, ale jí pořád pocukávaly koutky. Podezřelé.
Když skončila s výkladem, návštěvníci se pomalu začali přesouvat k dalšímu architektonickému počinu. Všichni s neutrálními výrazy, jaký mívají dospělí, když se něco zas tak moc nebaví, ale musí se tvářit důstojně, aby to na nich nikdo nepoznal.
Schválně jsem se trochu zdržela, abych si fontánu mohla vyfotit. Po chvilce jsem zepředu zaslechla zavísknutí. Myslela jsem si, že se mi to jen zdá, a dál se soustředila na hledání co nejzajímavější kompozice fotky. Zavísknutí se ale ozvalo znovu. Přestala jsem fotit a rychlým krokem se vydala ke zbytku prohlídky. Co se to tam děje?
Připojila jsem se ke skupině a nenápadně sondovala, kdo tu předtím povykoval a proč. Ale průvodkyně už mezitím dál chrlila letopočty a umělecké slohy. Jediná změna, kterou jsem zpozorovala, byla ta, že dvěma ženám kolem šedesátky začaly šibalsky svítit oči podobně jako naší průvodkyni.
Manýrismus. Biskup. Inspirace Benátkami. Víííísk!
Hlouček japonských turistů přestal fotit selfíčka a s povykem uskakoval. Tentokrát jsem se už ale měla na pozoru a konečně jsem pochopila, o čem průvodce mluvil, když mě do Hellbrunnu lákal na tajné fontány. Jeden z biskupů tak toužil bavit své hosty nečekaným způsobem, že vodní trysky zabudoval na místa, která od fontán tak úplně neočekáváte – do chodníku, do stěn nebo rámů dveří. A aby jeho potěšení bylo ještě větší, ke každé fontáně někde skryl tlačítka, pomocí nichž mohl proud dle libosti zapínat nebo vypínat. Rozpustilý výraz naší průvodkyně najednou začal dávat perfektní smysl.
Na konci prohlídky všichni odcházeli zmáčení, ale s úsměvem od ucha k uchu. Což jsem popravdě nečekala vzhledem k tomu, že teplota se teprve velice pomaličku přibližovala ke dvaceti stupňům. Od té doby proto přemýšlím, jestli by se podobné fontány neměly zavést na víc míst, na nichž se lidé snaží být za každou cenu vážní a přehnaně dospělí – na přepážky pošt a úřadů nebo do front u pokladen. Co myslíte, zabralo by to?