Začala jsem zase běhat. Po skoro osmileté pauze. Snažila jsem se k tomu vrátit průběžně celou dobu. A vždycky jsem měla skvěle promyšlenou strategii. Když jsem před osmi lety běhávala 10 kilometrů, měla bych teď bez tréninku dát bez problémů alespoň pět. Nehledě na to, jestli přitom vypustím duši. Prostě na sebe budu tvrdá a pokořím to.

Při každém pokusu jsem to “pokořila” přesně jednou. A protože to bylo nepopsatelné útrpení, následující dny a týdny jsem si hledala výmluvy, proč zrovna běhat nemůžu. Moc horko, moc zima, pobolívání kotníku, erupce na Slunci…

Po zhruba roce mě většinou dostihly výčitky svědomí a zase jsem těch pět kiláků pokořila. Následovaly výmluvy, pak výčitky a celý koloběh se rozjel zase pěkně od začátku.

Takhle uplynulo osm let. Což už i v mých očích začala být dostatečně dlouhá doba na to, abych přestala být ješitná a uznala, že fyzičku jako dřív už prostě nemám. A jestli to tentokrát chci myslet vážně, budu muset změnit svůj přístup.

Začalo to stejně – nainstalovala jsem si běžeckou aplikaci. Ikonu jsem si přetáhla na hlavní obrazovku, aby každý, kdo náhodou nakoukne na můj telefon okamžitě poznal, že jsem běžkyně. Ale tentokrát jsem se rozhodla, že se nebudu snažit zběsile překonat pět kilometrů. Místo toho jsem začala s běžeckým plánem, který aplikace nabízela: Začněte běhat.

Při prvním běhu jsem měla chuť se na plán vykašlat a vrátit se ke svému tradičnímu postupu, protože k čemu je dobrý běhat deset minut?

Při druhém běhu jsem měla chuť se na plán vykašlat, protože koučování, které bylo součástí plánu, mi přišlo hrozně americké. “Jste lepší atlet už jen proto, že jste dnes vyběhli!” a “Vypadáte u toho úžasně. Proč? Protože běžíte”!” “Neběžíte náhodou moc rychle? Raději zpomalte!”

Ale nějak se stalo, že jsem se na plán nevykašlala ani při třetím běhu, ani při čtvrtém…

Přistihla jsem se, že několikrát denně se vysloveně těším na večer, až obuju boty a vyběhnu ven. A že během běhání se culím, když poslouchám koučovy řečičky o tom, jak je tenhle běh nejlepší, protože je to jediný běh, který právě běžím. Co je na tom nejlepší? Za minulý měsíc jsem uběhla víc, než za posledních osm let.

Asi budu muset trochu Američna pustit i do jiných oblastí, se kterými v životě nemůžu pohnout kvůli erupcím na Slunci.

Sedíme v maličké kavárně na okraji Florencie. Po zdech je navěšeno několik motivačních plakátů, proč je dobré jíst větší než malé množství koláčků a popíjet kávu. Na každém stolku trůní umělá kytka. Normálně by mi to přišlo trochu jako kýč, ale dneska poprvé za celý den vytahuji foťák a dokumentuji:

• jak zlatavé slunce pozdního odpoledne rozehrává stínohru na stole vedle nás,
• jak syn sotva dosáhne na proužkované brčko v milkshaku,v nemž je víc šlehačky než mléka,
• a jak sotva dosáhne nohama na zem, i když o sobě hrdě rozhlašuje, že už je velký kluk.

Dobíjíme baterky po celodenním brození se davem lidí ve Florencii. Nevyfotila jsem most zlatníků, katedrálu Santa Maria del Fiore ani kapli Jana Křtitele. Místo toho jsem nervózně hlídala, aby se syn mezi všemi těmi lidmi neutopil.

Takže teď sedím v kavárně.

Je sice terpve pět odpoledne, ale usrkávám růžové víno. A pro zklidnění nervů si přehrávám plán zítřejšího výletu do renesanční zahrady. Pak přeskočím do vzpomínek na nádhernou botanickou zahradu v Schonbrunnu, rosarium na Petříně a na zámeckou zahradu před Hlubokou.

Manžel se vždycky směje, že bych se měla stát průvodcem gardenoturistiky.

Takový koncept cestování se mi vlastně moc líbí. Někdo cestuje na cizí místa za gastro zážitky, někdo navštěvuje poutní místa a jiný zdokonaluje agroturistiku. Tak proč bychom nemohli cestovat za květinami?

Jak by taková správná gardenoturistika měla vypadat? Myslím, že abychom mohli pojem oficiálně používat, měl by splňovat alespoň některé z násleujících pravidel:

1. Pořizovat dostatek fotek květinových záhonů pro vlastní zahradní inspiraci. (I když zahradu už máte přeplněnou k prasknutí.)
2. Místa zásadně navštěvovat stylově oblečení – představuji si, že ideální uniformou je dlouhá volná sukně, která se dobře točí, a slaměný klobouk.
3. Pokud to je jen trochu možné, na daném místě si zakoupit nějakou rostlinu, pro kterou pak horko těžko budete hledat místo na vaší přeplněné zahradě.
4. Káva či čaj v co nejbližší vzdálenosti od daného místa je příjemným bonusem.

Za pár týdnů se chystám do Rakouska a pomalu začínám vymýšlet, jak ke klasické pěší turistice po horách zařadit i pár dní gardenoturistiky. Budu informovat, jak to dopadlo.

Jsem nula.
Nulou jsem se narodila a už jí zůstanu.

Komáři mě za to milují.
Mezi ovády jsem tak trochu superstar.
Klíšťata si o mně vyprávějí legendy a nevěří, že existuji.

Milují mě i moji přátelé,
protože když jsou v mé blízkosti,
nemusí používat repelent.

Nulou už navěky.

Když jsem si před pár lety přála k narozeninám kočku, netušila jsem, jaký ortel si nad sebou podepisuji.

Už první dny mě nejspíš mělo varovat, že se budu potýkat s maličko komplikovanější povahou, protože syčela na manžela pokaždé, když měla pocit, že se na ni křivě podíval.
Asi mi mohlo dojít, že těch pár mokrých loužiček neznamená, že má chudinka Májinka problém s močovým měchýřem, ale že dostala nažrat o pět minut později, než si představovala.

Mrouskání prožívala tak hlasitě, že se na zahradu scházeli kocouři z širého okolí. Posedávali tam celé dni a já z toho byla poněkud nesvá.

U veterináře před kastrací málem usekla malíček asistentce a veterinář si do její karty velkými písmeny napsal, že je to ZLÁ kočka a zapřísahal mě, ať to všude hlásím ještě předtím, než ji vypustím z přepravky. Měla jsem pocit, že se při těch slovech i pokřižoval, ale tam mě můžou vzpomínky trochu klamat.

Vcelku v poklidu a ve lži, že je vše normální, jsme si žili do té doby, než jsem udělala tu největší zradu, jakou si kočička dokázala představit.
Přivedla jsem na svět dítě.
To byl konec.

Kočička začala chřadnout, což se v jejím podání projevovalo tím, že vrčela na všechny okolo. Proti své vůli jsem musela obdivovat efektivitu jejího vylučování. Gauč, moje peřina, manželova peřina, ručníky, dětská postýlka, plyšáci. Nic před jejím močovým měchýřem nezůstalo svaté.

V rychlosti převlékání povlečení bych díky tomu mohla soutěžit na mezinárodní úrovni.

Ale kočička se nezastavila u extrémního vylučování, zatoužila po něčem novém, neokoukaném.
Zaútočila na dítě.

Bylo jasné, že zplozenec pekel musel pryč.
Na převýchovu ke tchyni.

O tři týdny později jsme kočičku měli zpátky. Tchynina kocoura zvládla vystresovat natolik, že ještě měsíc po jejím odjezdu odmítal vylézt z bubnu pračky.

Nutně jsem se potřebovala kočky zbavit. Chodit po bytě neustále ve střehu s měchačkou v ruce není ideální, když vychováváte malé dítě.

Vzala jsem zplozence k nové veterinářce, aby mi potvrdila, že je kočka zdravá a já ji mohla bez výčitek předat někomu jinému.

Nepotvrdila mi to.

Naopak zjistila, že kočička byla celou tu dobu v bolestech kvůli nepovedené kastraci.

Propadla jsem do hrozných výčitek svědomí. Celou dobu jsem si myslela, že mám doma vtěleného ďábla a přitom byl ten roztomilý, chlupatý tvoreček v bolestech a trpěl. Posluhovala jsem té naší hromádce neštěstí, klopila oči před jejím vyčítavým pohledem a tetelila se radostí, když párkrát krátce zavrněla.
Zplozenec pekel mi to ale nehodlal nijak usnadňovat.

Dva dny po operaci, která měla kočičku zbavit bolestí, mě nad ránem něco probudilo.
Náhlý pocit tepla.
Vlhkého tepla.
Zplozenec pekel seděl vedle mě na polštáři a močil.
Chudinka kočička, určitě musela být v hrozných bolestech!
Ale skutečně tak hrozně moc trpěla i tu následující noc? Nebo prostě jen chtěla močit na MŮJ polštář vedle MÉHO obličeje?

Výčitky svědomí ale byly silné.

Věřím tomu, že odpovědí na většinu trápení je trpělivost a laskavý přístup. Snažila jsem se to tak aplikovat i na naši pekelnou kočku.

Čím víc vrčela, tím častěji jsem ji chodila hladit.
Čím víc syčela, tím víc pamlsků ode mě dostávala.
Čím víc čůrala mimo záchod, tím víc jsem si s ní hrála.
Prostě vzorová výchova.

No a pak mě jednou po takovéhle náloži lásky pokousala takovým způsobem, že jsem musela dvakrát na chirurgii. Manžel zavelel, že zplozenec pekel musí z domu. Naštěstí byl neústupný.

Povedlo se nám mezi známými najít odvážlivce, kteří se nebojí životních výzev a kteří si démona vezmou. Ale i přesto ve mně stále hlodaly pochybnosti. Ve své nabubřelosti jsem si myslela, že já jsem ta její jediná, vyvolená, nejúžasnější kočičí máma.

Víc jsem se mýlit nemohla. Jestli někdo, tak jsem byla maximálně tak prudérní macecha. Netrvalo ani dva dny, než Mája u nových majitelů začala příst tak hlasitě, že přes ní neslyšeli televizi. Třetí den si vymohla, že bude spát u nich v posteli. A vzájemná láska se prohloubila natolik, že když noví majitelé jedou na víkend pryč, Mája má zajištěné hlídání.

A já si uvědomila, že ne vždy musím být tím nejlepším řešením. Ať už jako kamarádka, podnikatelka nebo pečovatelka o zvíře.

Někdy tam ta chemie zkrátka není.

Dneska ráno bylo tak mlhavo, že jsem měla pocit že místo Slunce se nad obzorem vyhoupl Měsíc. A když jsem si byla zapálit, na větev přede mnou napochodovaly tři sýkorky a neurvale na mě pořvávaly, že už je nejvyšší čas, abych jim nasypala něco do krmítka. Věděl jsi, že v Číně jsou tak znečištěné provincie, že tam děti nikdy v životě neviděly modrou oblohu a milenci si nikdy v noci nelehli na zem, aby pozorovali hvězdy, protože tam přes všechen ten smog nejsou vidět?